Tak co svatba? (6/10)

Vytvořit pozvánky jsem si dala za úkol v lednu o zkouškovém. No nic, máme začátek dubna a říkám si, že fakt, že ještě nejsou, je způsoben mou averzí na větu, kterou do mě dul táta, než jsem se odstěhovala „udělej si časový plán! už máš časový plán?“ (a jehož štafetu úspěšně převzal Tom), a já buď schválně žádný časový plán nemám, nebo ho schválně nedodržuju.

Seznam hostů. Ono by se možná předpokládalo, že když už se sama lynčuju za nevytvořené pozvánky, máme jasno, ale fakt nemáme. To základní rodinné jádro je dané. To vzdálenější, ale stále blízké rodinné jádro čítající i nejlepší kamarády taky. Ale co dál? Chceme pozvat tyto, ale pak by se slušelo pozvat i tamty. Myslela jsem si, že tohle se mi fakt vyhne, ale nejde to. Náš seznam hostů nanečisto už máme desetkrát poškrtaný a znovu sepsaný. Jednou v hospodě jsme se dokonce rozhodli vyškrtat všechny tak, že zbylo jen asi 30 lidí, ale při následném pohledu na nově vzniklý seznam jsme se rozesmáli a shodli, že to by byla dost velká nuda a jedno dlouhé trapné ticho přebíjející to další. A my se chcem pořádně veselit. Kdyby to bylo o třech, pěti, sedmi lidech, člověk mávne rukou a řekne si, ono se to někde vstřebá, tamti nepřijedou a tito taky ne a je to. Ale nám tam lítá 20+ lidí. Sadomasochisti nejsme, na to, abychom zvali bez partnerů, to mi upřímně přijde jako „odbili jsme si to, že jsme tě museli pozvat, ale vlastně nám je jedno, jestli přijdeš“. A kdo má aspoň trochu té hrdosti a partnerské sounáležitosti ve smyslu táhnem za jeden provaz a jsme to buď my dva anebo ani jeden, nepřijde. Je jasný, že počet lůžek je taky omezen, ale my nějak na to sebeomezování moc nejsme. Protože je to doslova na samotě u lesa, počítáme s tím a doufáme, že se najdou dobrodruhové do stanu (první se příhlásila moje mamka s přítelem, což mi vyrazilo dech, rozesmálo, ale i potěšilo. Nicméně Tomi to zavrhl, že prý svatební matka nebude spát ve stanu, co by si lidi pomysleli. Budovu ale odmítla, že prý není stará bába 😀 Nad „zasedacím a ulehacím“ pořádkem jsem se ještě ani neodvážila přemýšlet a už mám co řešit). V rukávu máme ale poslední eso. Těch kamarádů a přátel je prostě tolik, že jsme se rozhodli udělat naši svatbu třídenní. Pátek obřad+rodina a blízcí kamarádi, sobota něco jako náhrada za svícu (neboli rozlučku se svobodou, která se tímto ruší a přejmenovává na vítačku s manželstvím), kam na druhý oslavný den sezvem další kamarády, které se nám prostě nepodaří vmáčknout na první den, už rovnou do stanů anebo jako náhrada za odpadlíky z prvního dne (věříme, že nebudou a všichni s námi zůstanou dál! V pohádkách přece bývá „a slavili tři dny a tři noci“). No a v nedělu se bude vyrovnávat hladinka a uklízet. Krásně jsem se rozepsala, ale hlavní je, že ten seznam je potřeba dodělat. Odkládám to na den tisku pozvánek.

Jídlo se ale táhne ještě víc. Chceme si ho zařídit sami, od menších dodavatelů, abychom to měli za příznivější cenu (a Tomi rád dodává, že když se náhodou jedno vysere, nebude to aspoň tak poznat, jako kdyby nepřijel jeden samostatný objednaný catering). Sladké máme zajištěné, ochutnané, objednané, to je jasné. Dál jsme se jeli podívat a najíst do místní hospody, která by nám třeba udělala většinovou část. Jídlo bylo super, jednání s panem provozním však katastrofa. Hned jak zjistil, že máme zájem jen o něco a hlavně bez servisu, byl z něho cítit težký nezájem a zklamání a nám zbyl pocit, že jsme na obtíž. Poslal nám pak nějakou nabídku, která na předkrmy byla fajn, ale guláš  i vývar na druhý den byl asi sypán zlatem, neb tu cenu stále nechápeme. Takže ok, nastala diskuze, a co teď? Vymyslíme něco úplně jinýho, vezmem jen první den předkrmy a guláš jinde? Dodnes nevím. Jsme na to jídlo dost zatížení a není nám to jedno. Nechceme hned házet flintu do žita a vzít to první, co přijde další. Tomova mamka Zdeňka má nějakou známou, Tomi si zas vyžádal sehnat kontakt „na toho pána co dělal ten dobrej guláš s pivem na Besedě v Tasově minulej rok, pamatuješ?“ Ano, sehnala jsem ho, ale on tam ještě pořád nezavolal. Kuchaři Robertovi jsem zas napsala obsáhlej mail s popisem co a jak a kolik si představuju a v kolik a kde a proč a on mi pak volal jestli bych to raději mohla sepsat jen obyčejně „co a kolik“. Ještě jsem se k tomu nedostala, to leží na talíři mně. Ale na to, abych mohla odhadnout co a kolik, potřebuju vědět těch kolik, a tím se dostáváme zpět k seznamu hostů. Bludné kolečko. Personál se snad rýsuje? Tomi nahodil udičku a teď by teda měl zase zavolat a zjistit víc info (nechytil náhodou odě mě tu nesnáším-volání nemoc?). A představte si na seznamu položek jídla dalších minimálně deseti věcí na zařízení. Kýta, pivo, … pomoc, pomoc, pomoc..

Rozpočet taky ještě nemáme. Víme, že za dvacet to fakt nebude, ale protože to dost vázne na tom jídle a počtu lidí, tak finální tisíce sem a tam jsou dost zásadní. Naštěstí jsme se shodli, že limit x tisíc a přes to nejede vlak nebudeme mít. Ne, že bychom se koupali v penězích, ale věříme, že je to poslední svatba nás obou, cítíme to jako naši velkou životní událost a významné spojení rodin, a proto se o náš okamžik chceme podělit se všemi blízkými i trochu vzdálenějšími. Uděláme soupis „takto bychom to chtěli a tolik to stojí“ a pak si řeknem, jestli na to máme a co jsme případně ochotní seškrtat. Šetříme už dlouho, ale rodiče se ptají, naše bankovní účty se ptají, naše aspoň malá letní dovča s dětmi se ptá. Půjčovat si fakt nechcem, ale musím přiznat, že mě postupem času začínají děsit všechny ty nové položky „ahá, na to sem úplně zapomněla“.

O tom, že chci mít místo vyšperkované do detailu, asi není potřeba pochybovat. Kromě ostatního (perfekcionistka) také proto, že mě to jednoduše baví. Kromě zaplněné nástěnky na pinterestu a pár hurá nákupů ve výprodeji v Ikei nebo na blešácích toho ale taky víc nemám. Ostuda.

A všechny tyto a ještě tak sto dalších položek mi vyvstane na mysl vždy, když se mě teď v tomto období zeptá „Tak co svatba?“. Do toho si samozřejmě zařaďte ještě školu, nějaké ty projekty k odevzdání, co jsou zatím v mé hlavě (a nikdo nemá moc pochopení pro fakt, že jsou bohužel zatím jen tam), Tomiho práci, naši krásnou dovolenou v Ománu a všechno to následné dohánění, nějaké ty dětské kroužky a víkendové soutěže, řešení daní s účetní, večer s kamarády u piva a vína… Zatím teda mám pocit, že to máme pod kontrolou, že stíháme a půjde to. Nicméně tento pocit přebíjí jiný dojem, že obé naše ctěné rodičovstvo je opačného názoru. Otázky se na nás sypou s každým zavoláním či potkáním.

Po tom, co jsme všechny zdárně umlčeli a na otázku „Tak kdy bude svatba?“ už máme odpověď, se však vynořila kromě předchozí otázky ještě jedna víc děsivá. „Tak kdy budete mít děti?“ Kamóóóón! Jako fakt? Za prvé dvě krásné děti, které nám zajišťují zábavný a neunavný program už máme a za druhé další děti přijdou až za dloouhou dobu. Studium, práce, ta svatba, cestování a tak, víte? Kdybyste to pořád ještě nechápali, zavolejte, prosím, mé mámě. Vysvětlí Vám význam a spojení slov Jana a babička.

P.S. Může mi někdo sdělit, která otázka přijde na řadu pak? „Kdy budou další děti?“ nebo něco ještě horšího?