Střevíčky pro popelku (5/10)

Trochu jsem se rozvášnila s historkou o botníku, nicméně je myslím jasné, že ani tak vlasy, líčení, ba dokonce ani sladký bar nebudu řešit tak svědomitě jako svatební botěnky. Švadlenka mi dala do hlavy, že je za pět dvanáct, tak proč se do toho nepustit. Myslím, že trpím jakousi poruchou hledat nedosažitelý věci absolutně mimo mísu, ale samozřejmě jsem neodolala omylem zabloudit na webovky Christiana Loubutina:

Cena by byla strašně pěkná, kdyby za tou sumou byly místo dolarů koruny. Na chvíli jsem uvažovala o otevření transparetního účtu na záchranu svatby zoufalé slečny Lucie, dokonce jsem si vzpomněla, že existují nejrůznější crowdfundingy zaměřující se na sbírání peněz pro lidi a jejich osobní rozvoj. Byla jsem ale sama překvapená, jak rychle mi došlo, že tudy cesta fakt nevede, ani jsem nepotřebovala rady pískacích kamarádek. Samozřejmě jsem si našla ještě jedny záložní Louboutinky, kdyby náhodou – tak kdyby druhou náhodou ty první jakože nebyly, haha.

No nicméně jsem se pak zasoustředila na svou plejádu ověřených značek. Mám velkou výhodu v tom, že vím, že každé klasické čtyřicítky mi budou sedět a můžu nakupovat naslepo, jen sandály někdy vyjdou i na 39, ale tam je potřeba už ozkoušet. Zato třeba u gatí si bohužel musím vždycky projít martiriem soukání přes stehna v kabince o rozměru dva krát dva centimetry čtvereční.

Takže to bychom měli Buffalky, Aldy, Geoxky, Zary, Manga, Vagabondky a Mellisky (ano, boty personalizuju). Vagabondky nazdar bazar, to sou povětšinou tenisky a boty na pohodlno a ne, nebudu nevěsta s teniskama ve stylu „strašně rebel“, ne. Geoxky kupuju jen z druhé ruky a tím je výběr dost omezený, vzdávám. Manga sedí hůř než Zary a poslední dobou jsou pro mě stylově mimo. Zůstaly 4 oblíbenkyně, žhavím internet, začínám u votoče. Internetový bazar, který se dnes už jmenuje Vinted, mi nic moc hezkýho nenabídl, což mě trochu překvapilo, vždycky jsem zatím našla aspoň něco vzdáleně podobného mé představě, ale nic. Aldo nevede www stránky, má tam jen vyhledávač obchodů, nuda, Olympie daleko, odkládám na později, stejně není sezóna. Buffalky. Náš příběh se píše už od samého začátku mé závislosti. Bylo mi asi 16 a na TY jedny jsem se chodila dívat do Olympie do Salamanderu pokaždé, když jsme se tam stavovali. Jednou v létě byly zlevněné o celých patnáct set korun a těch 2499,- se mi vrylo do paměti na zbytek života. Jela jsem domů pro prachy za výzo od obou babiček, rozbila prase a shrábla měsíční kapesné. Mám je dodnes, máme za sebou dlouhý spokojený vztah bez hádek či problémů, nikdy nezklamaly mou důvěru a nezanechaly šrámy ani na duši ani těle. Byly mi po boku vždy, když jsem je potřebovala. Krásné klasické černé semišové lodičky. Myslela jsem si, že to budou další takové podobné, ale ze stránek mi žádné nepadly do oka. Mám pocit, že by měly být něčím speciální. Ve Vídni jsme na narazily i na kamenný obchod, ale pambíčkáři v nedělu nedělaj, takže jsem jen poslintala výlohu, ale u žádných to stejně nebyla láska na první pohled, odkládám na později.

Mellisky, naše voňavá lovestory začala v Paříži v Galeries Lafayette. Absolutně jsem si je zamilovala a první baleríny už prochodila. Taky je mám dodnes, ale už jsou jen tak na lítačku. Intenzivně hledám adekvátní reprezentativní náhradu, ale zatím jen po bazarech. Před nějakou dobou jsem si na Vinted koupila jedny lodičko / sandálky Mellisy od Viviene Westwood. Jsou naprosto fenomenální, no ne?

Já je miluju, děti je milují, u Tomiho popravdě nevím. Zdály se mi dostatečně speciální, na svatbě má  mít nevěsta přece něco modrého, ale… Můj vnitřní pocit nebyl a není nějak spokojený. Jsou moje, jsou skvělý, jsou ujetý, ale ne na svatbu. Třeba to ještě přijde. Ostatní z nabídky a i speciální nevěstovské mě v porovnání cena/výkon taky zatím neberou. Zary budou až v sezóně, odkládám.

První kolečko nedopadlo (dotazy na číslo účtu v případu Louboutinek samozřejmě ráda zašlu, stačí říct, není problém). Nechala jsem to chvíli zase spát (2 dny?). Za nějakou dobu (ano, za ty dva dny) brouzdám bazarem svatebních dekorací. Je to jako špatný sekáč, člověk se musí prohrabat tunama hrůzy, než narazí na ten jeden super kousek. Moje estetická duše při hledání trpí, ale odmítám platit mega peněz za dekoraci víkendové akce, i když jde o svatbu, co se dá a co se líbí, přece může být a nikdo to nepozná. Zrovna jsem se s jednou brněnskou paní domlouvala na předání kuločů, když jsem si všimla, že má v nabídce i moc hezký Aldy, ale 39ky. Bílé sandálky na jehle s proužkem přes nárt. Jemný zlatý pásek u paty, speciální dekor u pásku nad patou. Rafinovaná elegance. Boty použitý půl hoďky na obřad, dokonce i s chráničem podpatku. Ale 39ky. Neupínám se a prosím ji, aby je vzala s sebou, že bych je vyzkoušela. Zkouším, jsou skvělý, jsou doma. Za poloviční klasickou Aldo cenu, zánovní sandálky. Teď je beru jako svatební, i když nejsou nijak výrazné ani zvlášť speciální a země se nezachvěla, noha je v nich elegantní, krásně doplní šaty a nezastíní je – říkám si, že jsem k tomu asi takto měla dojít. I když to bylo všecko nějak moc jednoduchý (protože zredukovat např. 10 druhů sladkých mňamek na jakékoli menší číslo pro mě znamená měsíc přemýšlení a rozjímání), jsem s nimi absolutně ztotožnená, ale je pravda, že zůstávám otevřená dalším možnostem a oči mám na šťopkách. Přecejen jsem botoholik. Když budou nějaké jiné lepší… Ale pro teď hurá, další fajfka!

P.S. Louboutinky by asi určitě dostaly přednost, kdyby se mi náááhodou objevily doma na stole zabalené v dárkové krabici ovázané saténovou stužkou (ale nejbližsí obchod je až v Mnichově, Tomi). A když ne, tak neva. Fakt. Jakooo va – neva.. no, to je relativní. Ale čas na Louboutinky jednou přijde, to vím.