Tak po delší odmlce, způsobené přemírou školní docházky (bože už jen tři semestry a nazdar!), jsem se opět trochu dostala k dalšímu plánování naší veselky. No aby to bylo veselý, neb jsem teď nedávno obdržela takový ten pohled „zvednuté obočí, nejistý úsměv, pokyvování hlavou“ říkajíc „aha, nevadí“, když jsem se na otázku „A jakou barvu bude mít Vaše svatba?“ odvážila odpovědět: „Jé, to ještě NEVÍM.“ Moje představy o tom, jak jsem na koni a všechno zatím šlape jako hodinky je ta tam!
Když to vezmu popořádku, to nejdůležitšjší máme – místo.
Co dál?
No oficiality, to taky máme (Zdence třikrát hurááá), aneb Veselani se uvolili nás oddat v pátek a ještě k tomu v zámeckém parku. Moje nastávající tchýně nám všechno oběhala rychlostí mrknutí oka. To byste nevěřili, že musíte mít třeba povolení od správy údržby zámeckého parku, jestli není zrovna naplánováno sekání trávy.
Svatební koláčky. Zdenka opět bleskurychle zaúřadovala a dovezla nám ochutnávku koláčků až pod nos do Brna. Jasný favorit byl jednohlasně vybrán.
Fotograf? Dokonce dva! A vlastně všichni. Tomi odmítl přizvat nějakého papriku, že prý se strojeně fotit nebude. Ale já chci nějaký hezký fotky v šatech, se vším tím česáním a malováním (a jídlem), focený z něčeho jinýho než ze ségřinýho rozbitýho mobilu. Už jako prvnotní nápad se nám líbílo rozhodit do éteru pár foťáků na jedno použítí, stejně jako instax album svatebčanů. A nakonec jsme jako kompromis našli dva naše kamarády, fotonadšence, ale zároveň ne zdegenerovaný profíky, kteří, (jistí přítomností toho druhého), se toho uvolili ujmout. A koneckonců nepochybuju o nekonečném množství selfíček a videjí všech přítomných. Něco z toho prostě bude.
Pití. Pan Kuřina z Blatničky už s náma počítá na hektolitry vína, Jožka, můj nastávající tchán zase s flaškováním a špuntováním. Slivoička z Kuželova už je taky objednaná, hezkých pár desítek litrů. No a když tak nad tím přemýšlím, pravda, pivo ještě pořešené nemáme. Nealko budou domácí limonádky a voda.
Jídloooo. Věčné téma, těžké téma. No nakrmte 120 lidí od pátku do neděle, tak aby nebyly frcky, co děcka, co vegani, bla bla. Vegany, vegetariány a jiné -iány Tomi vcelku odmítl řešit. Bude tam zelenina, saláty, sladké a „oni musí být zvyklí, že si sami způsobujou nějaký omezení“. Aspoň ty saláty jsem prosadila. Řízečky a sladký – no děcka jsou jasný. Rozhodli jsme se pojmout pátek jako slavnostní, sobotu jako vzpruhovací a základ-pro-alkohol-dělající a neděli jako dojídací. Už od pradávna (ok, cca 3 roky) jsem toužila mít na své svatbě Roberta. Robert je náš známý, mistr španělské kuchyně, výsostně připraví ryby, mořské plody, paellu, saláty,… a kdysi míval pár domů pod naším malé bistro. A taky jsem slyšela že je mistr vysokých cen na akce, i když v tom bistru to žádná velká katastrofa nebyla. No schůzku jsme si s ním dali, říkala jsem si, tím nic neztratíme. A ono ejhle! Bylo to super, skvěle jsme si popovídali, on nám dal různý tipy, co jede, co míň, co je nutný a co zbytečný. Cenovou ukázku jsme zhodnotili jako neruinující a při kombinaci s místní restaurací (snad budou mít čas a místo), která by nám to doplnila na klasiky typu řízečky a kýty, by to vůbec nemuselo být špatný. Všechno je v běhu a někam se to hne. Slimákovejma krokama, ale jo.
Co dál?
Sladký! Že je to jídlo? To ano. Ale zasluhuje zvláštní kategorii. Je pravda, že Tomi se na mě nejdřív koukal napůl „hahaha sladkej bar dobrej vtip“ a napůl „ježiši aha ty si neděláš srandu“ a následně pochopil, že ne, nedělám. Kapelu vybírá Tomi, sladký vybírám JÁ. Zrovna teď v pátek jsem byla vyzvednout ochutnávkový balíček u B-cake. No abych pravdu řekla, do poslední chvíle jsem se trochu bála, že se mi Tomi fakt vysměje nebo že děcka se na ty dortíky budou tvářit jakože e-e, ale naopak. Všichni se toho zhostili s vervou! Děti na mě skákaly už ode dvěří „dej dej dej“ a Tomi se usadil ke stolu, s lžičkou v ruce a hrdým výrazem pana krále „no tak ukaž holoto“. Na plné čáře a demokraticky všemi členy volebního štábu byla zvolena jedná vítězná příchuť dortu (neřeknuu neřeknuu), a k tomu každému chutnaly různé vedlější drobnosti. Dusila jsem v sobě nadšení, psala děkovnou zprávu Báře Bí-kejkové a nakonec jsem večer neodolala a říkám Tomimu: „Lásko, to je skvělý, když už jsme se aji shodli na příchuti dortu, to už se fakt můžem brát!“
Ale právě Barča mi přivodila menší infakrt bombardujícími otázkami vyřčenými s naprostou samozřejmostí jakoby svatba byla už za dva týdny.
„A jakou barvu bude mít Vaše svatba? To abych k tomu doladila ten dort a sladké.“
„Nooo, hmm, něco jako mám tak v merku, ale ještě jsme se s přítelem nějak neodhodli, nechci to teď vybírat bez něj.“
„Aha, jasně, no, tak mi dáte vědět. Chápu, svatbu máte až v září, to je teď hodně aktuální spíš pro ty květnové.“ KVĚTNOVÉ?!?!?! „A jakou budete mít teda aspoň kytici? Napíšu si to, abych pak ty květy třeba použila na dort.“
„Eee, kytici? Noo, tu teda taky ještě.. nemám.. namyšlenou…“
„Hmm, ahaa. Tak jak budete vědět, napište mi.“ Ten výraz nezapomenu. Nebyl zlý, ale tak jako.. chápavý.. ve smyslu „no jo začátečník“. Jako ježiš leden, bože, barvy. Ok, du dělat ty pozvánky.
(pomoc!)
Leave a Comment