Řekli jsme si, že o Velikonocích nejpozdějc a ony přišly.
Musím říct, že to vlastně ani tak nebolelo. Nebo vlastně jo, ale ta ohromná úleva za to stála.
Rodinu a nejbližší přátele typu svědci jsme opsali pěkně z druhé strany nyní již z poloviny popsaného sešitku. Sečteno podtrženo, jenom rodina nám čítá pěkných 98 kousků včetně narozených dětí všech vývojových stádií. No hezký.
Teoreticky by to mělo znamenat, že nám pro přátele zbývá něco kolem max. 30 lůžek v areálu. Když teď nechám stranou děti (z mých kamarádů nikdo nemá a z Tomiho asi všichni, haha), vychází to na 15 kamarádů a jejich +1, což je milučkých 7,5 kamaráda na jednoho. Hm. Protože už jsme od začátku věděli, že to selektování bude docela problém, alibisticky a tak trochu schválně jsme si na tu svatbu vyčlenili ty tři dny (a zrušili svícu, kterou nahradili vítačkou, pěkně všecko naráz, i když druhý den víc skromně a underground). Vím, že to tady pořád ve všech článcích opakuju, ale já se tomu tvoření seznamu vyhýbala jak čert kříži právě proto, že se nerada dostávám do úzkých, nerada vybírám cokoli, no a vemte si přátele a známé, to je prostě Sophiina volba, nechtěla jsem nikoho urazit nebo ranit. Ten druhý oslavný den je pro mě vysvobození. My vlastně pozvem úplně všechny, na kterých nám záleží, bylo to v podstatě jen o rozhodnutí, koho vměstnáme do kapacity areálu na premiéru a koho druhý den vystavíme zkoušce ohněm, neboli stanem. Pořád si říkám lepší něco než nic, ale i tak mi někde vzadu v hlavě hlodá červík, jestli se náhodou někdo nenaštve, jestli náhodou někdo nečekal něco jinak..
Škrtala a přepisovala jsem i na novém seznamu, a to už jsem si říkala, že to je fakt fakt fakt načisto. Byl to zajímavý rozdíl mezi námi dvěma: Tomi se ptal po číslu, prý mu to pomůže s rozhodováním – a opravdu měl během minuty hotovo. Rodina vychází takto? Oukej, tak tady máš seznam. Já pořád měla v hlavě buď všechno nebo nic, co by tomu tamten řekl, nebude se tamta zlobit, … Na pinterestu je spousta srandičkových obrázků s názvem koho pozvat na svatbu, kde se takovým tím testovým ano/ne dostanete na finální ano/ne. Jasně, že jsem to zkusila, ale vždycky mi vyšla taková divná skvadra nesourodých lidí. Nakonec stejně v ten den zvítězil pocit, momentální nálada, rozpoložení a přemýšlení nad právě uplynulým rokem a kolikrát jsme se kdy s kým viděli, potkali, bavili, …
Seznam byl hotov a teď ty (před)pozvánky. Neb mi táta hodil schízu se svou květnovou narozeninovou oslavou, kam mu půlka příbuzenstva nedorazí „protože nedal vědět dost dopředu“ (dal a mezi náma je to pořád otázka priorit vůči rodině, že), rozhodli jsme se poslat takovýto „save the date“. Třeba v Americe klasika, mě se do toho původně moc nechtělo, naivně jsem si myslela, že spráskáme pozvánky cobydup a nebude to potřeba. Naznali jsme tedy, že je. Koukám na naši foto nástěnku, kterou jsem kdysi splácla Tomimu k svátku (a všichni se o ni cestou na chodbu dodnes úspěšně zachystáváme oblečením), a přemýšlela nahlas, kterou fotku vybrat. Tuto. Ne tuto. Tamtu. Hmm. A na to Tomi říká, tak proč ne všechny? Tak jo! Další den přícházím ze školy, sluníčko zapadá, vytahuju nástěnku ven a stavím ju k naší zahradní zídce (tráva letos ještě nesekaná, super), pár fotek odsud a pár ztama, stačí vybrat a bylo hotovo. Text se sypal z rukávu jako po másle, akorát jsme dlouho diskutovali nad oslovením (naši nejdražší znělo prostě hrozně). Voilá:
Někdo nereagoval vůbec, někdo náhodou moc mile, třeba:
Milí L +T,
díky za nástěnku!
Termín na ní napsaný
máme v bloku zapsaný !
Počkáme si na ty dny,
kdy nebudete svobodný !
Čau ! H + H
nebo
Lucko, už dlouho jsme nedostali tak spontánní a radostného pozvání. Moc nás potěšilo a rádi se zúčastníme. Lu+Ja
a namátkou poslední
Vřelé díky za pozvánku. Moc se těším. Pokud bude třeba nějak pomoct, ve smyslu nějaké kreativní přípravy výzdoby, pečení cukroví, šití atd. budu ti k dispozici 🙂 Pozdravuj Toma a mějte se báječně. Jo a hlavně pevný nervy!!!Pa Ája
Musím přiznat, že tato a spousta dalších, ať už jakýchkoli pozitivních nebo vlastně vůbec nějakých odpovědí nebo reakcí mě fakt moc potěšila a dodala sílu pokračovat v přípravách dál v optimistickém duchu! Tisíceré díky.
Na téma seznamu hostů mě (nás) potkalo několik zvláštnich situací, názorů i rozhodnutí, a mě to teda nedá je nějak neokomentovat:
Já osobně mám v širší rodině k někomu blíž než k jinému (a kdo z Vás ne?), ale v životě by mě nenapadlo vůbec přemýšlet o tom, že bych si ze stejné rodové linie někoho pozvala a jiného ne. Když zvu např. tuto sestřenku, hanba by mě fackovala, kdybych uvažovala, že tamtoho bratránka ne (i kdyby on už měl po svatbě a mě nepozval). Seznam hostů stran rodiny tak pro nás byl hrozně jednoduchý. Chcem aji sestřenice (rozuměj toto širší příbuzenstvo)? Ok, vypsali jsme všechny, hotovo. Někdy mě samozřejmě napadlo něco ve smyslu „áchjo, s touto se vůbec nevídám, vůbec ji vlastně skoro neznám, nevím co ani dělá“, ale s Tomim zastáváme názor, že svatba je spojení RODIN a tam se rozdíly nedělají. Třeba se konečně líp poznáme! Kdo je z rodiny, tak tam prostě má své místo. Jedna nová rodina oficiálně „vznikne“, ale ta původní aby tam nebyla (alespoň pozvána) celá? Z okolí jsme slyšeli spoustu příběhů, jak se tamti a tito nezvali „protože nemáme dobré vztahy“, byť to byli třeba i sourozenci. Tomi vždycky říká, že když k někomu v rodině nechová nějaké zvláštní sympatie, chová k němu minimálně úctu. Řešení je jednoduché: nemám kapacitu / finance? Nezvu nikoho z dané linie. Dělat si zlou krev kvůli radostné události jako je svatba je přece škoda.
Automaticky ke svatebčanovi počítám +1. No, asi bych si ťukala na čelo, kdyby si třeba kamarádka s sebou přivedla mladšího sourozence, protože „teď zrovna nikoho nemá a nechtěla přijít sama“, ale jinak beru +1 ve smyslu manžel/druh/partner/přítel/bojfrend (a naopak) jako samozřejmost. Donedávna by mě nenapadlo, že to tak někteří nevnímají a nejlepší perla je pak ještě rozdělovat, že manžele ano a „ty nesezdance“ ne (protože 6 let trvající vztah je míň než manželství, žejo). Příklad: Co třeba jen ta představa večerního tance, kdy novomanželé láskyplně plouží ploužák uprostřed (prádzného) parketu a já a dalších x slečen či chlapců vedle mě s křečovitým úsměvem sedí a všichni hledíme na ně, naoko je obdivujeme a odpočítáváme minuty, kdy už nebude společensky neslušné se odebrat do pryč? (Pravda, vidím se spíš u vyjídání sladkého baru). Počkat a jakže ta situace vznikla? Ajo vlastně, můj partner nebyl zván. Není to trochu sobecký? Oslavuje se manželství, tedy potažmo partnerství, takže sobě to dopřeju ale ostatním ne? Řešení je opět jednoduché: chci málo svatebčanů – pozvu si jich míň, ale pořád násobím dvěma a zároveň myslím na předchozí bod. (Ono ta svatba bez pozvaných partnerů bude taky malá, protože nikdo normální sám nedorazí.) A z druhé strany – jak se může cítit ten nepozvaný partner? V jeho rodině je třeba ten druhý všude brán jako jeho součást a účast obou na všemožných rodinných akcích jako samozřejmost, ale z té druhé strany se k němu neznají, nezajímá je a není vítán? No když už se rodina jednoho takto chová, přijde mi adekvátní na to reagovat (samozřejmě s úctou a slušně) jednoduše neúčastí obou dvou.
„Tomi já si kamošek a kamošů můžu pozvat aji nad ubytovací limit, když se tak na ten seznam koukám a počítám jejich +1, můžu to rovnou vydělit dvěma :D“ aneb už z principu i tak u (nyní) nezadaných počítáme do finálního čísla oni+1. Co když zrovna příští týden potkají svou životní lásku? To rozhdonutí (ne)vzít s sebou už nechám na nich. Jen tak mimochodem, pár let zpět jsem byla já pozvaná +1 na svatbu svého bratránka Ondry. S Tomem jsme spolu chodili terpve pár měsíců a Ondra mě dokonce i povzbuzoval „že na svatbě se dobře představuje celé rodině“, ale my se nakonec rozhodli, že půjdu sama. Důvodem bylo hlavně to, že naši Toma ještě ani neznali (a ani o něm nevěděli, haha) na svatbu šli taky a přišlo nám to takové moc ráz na ráz. Kdyby to byla kamarádka, jo, ale celá naše mega famílie? Nějak jsme si tehdy netroufli. A jak to dopadlo, píšu si tady dneska veřejné slohovky o naší svatbě 🙂
Přemýšleli jsme i nad skupinou pozvaných jako takovou, zejména tedy u kamarádů. Minule jsem zmiňovala den, kdy jsme všechny vyškrtali a zbylo asi 30 lidí – a hned to zavrhli, protože by jedno trapné ticho přebíjelo to druhé – a myslím, že když už člověk opravdu nedělá svatbu jen o pár nejbližších typu rodiče svědci, a chce se veselit, je fajn zamyslet se nad tím, aby se ta skupina taky dokázala veselit mezi sebou. Rodina se navzájem zná, ale jak by se asi cítila osamocená svobodná nesmělá kamarádka vedle jiné party byť jen o pár lidech? Jednou jsem si udělala malou oslavu narozenin a pozvala si k sobě pár nejbližších kamarádů – přišli všichni, navzájem se znali jen někteří , partnerku vzal jeden a byl to fakt propadák. Nejen, že půlka řekla, že je autem a nebude pít, ale prostě to vzájemně nefungovalo, brzy i mě došla témata k hovoru a já si zpětně vyčítala, že jsem jich buď měla pozvat víc anebo jít na kafe s každým zvlášť. Nebyla jsem schopná svou pozornost dát všem naráz, oni sami mezi sebou nezvládali konverzovat a nebyla možnost se bavit o „hlubších“ věcech jednoho, protože by to bylo třeba vysvětlovat druhým. I to byl jeden z bodů, proč to bylo to naše rozhodování a vlastně konečné vybírání zapeklité.
A L E S E Z N A M J E H O T O V !
Lucy
P.S. teďještě ten rozpočet, pozvánky, obsluhu, jídlo, šaty pro družičky, bla bla, blo, ble, bleeee…
Leave a Comment