„A nemáš strach, že tě tam Tomáš vymění za deset velbloudů?“
Aneb jeli jsme do země, která neznalé Čechy děsí už jen názvem a jakousi mlhavou představou, že to je asi tam jak jsou ti Arabi, ti sebevražední atentátníci, nebezpečno a chudák týraný ženský. Jasně.
Vítejte v Ománu, turisty nepolíbené, nezkažené zemi plné milých a pohostinných lidí, liduprázdných pláží, kadidla, oáz, pouště, hor, velboudů a mnoha dalšího.
Tento článěk je o Ománu, jako takovém – o zemi, o lidech, o jídle, o dopravě, … a časem bude i druhý, kde popíšu naši trasu s konkrétními zastávkami.
Špetka zeměpisu
Omán leží v jihovýchodní části Arabského poloostrova. Je zrhuba čtyřikrát rozlehlejší než ČR, nicméně stálých obyvatel má kolem 3 milionů + cca 1 milion přistěhovalců za prací zejména z řad Bangladéšanů a Indů. Hlavním městem je Muscat, cca 45min cesty letadlem z Dubaje. Povrch je rozmanitý, své si zde najdou jak horomilové tak plážovci, stačí si jen vybrat.
Kapka dějepisu
Je to sultanát, čili absolutní monarchie. Od roku 1970 tu vládne sultán Kábús, svrhl s pomocí Britů svého otce, který držel zemi v těžké izolaci a takřka středověku. Kábús je vzdělaný a pokrokový, ve své zemi se těší velké oblibě, v každém obchodě, instituci i sebemenším krámku mají jeho portrét. Otevřel zemi světu, nastolil řád, začal využívat peněz z ropného bohatství Ománu ve prospěch rozvoje sultanátu – infrastruktura, gramotnost, kultura. Snaží se zemi držet „neutrální“ – má dobré vztahy s ostatními arabskými zeměmi, ale také vřelé kontakty v Británii či USA. Je mu něco přes sedmdesát a je bezdětný – velká otázka co se týče budoucnosti Ománu po jeho smrti.
Doprava do Ománu
Vychytali jsme zaváděcí ceny na nové lince Praha – Dubaj – Muscat s FlyDubai za zhruba 6000 Kč na jednoho zpáteční (bez akce vynásobte tak dvěma), cesta trvá 6+1 hodinu. O aerolince jsem četla mnoho negativního, různá varování na zpoždění, otřesný servis, žádné jídlo, vše zpoplatněné, … Je to sice nízkonákladovka, ale všechno bylo úplně v pohodě, zázraky jsme nečekali a byli jsme spokojení. Cestou tam cca 30min zpoždění, servis normální a v rámci dlouhého letu jedno teplé jídlo a krabička mňamek s pitíčkem zdarma. Další jídlo a pití ke koupení, wifi a „zábava“ na televizce za příplatek (a my si vzali noťas plný filmů a dvoje sluchátka 🙂 V ceně letenky jedno příruční zavazadlo 7kg a jedno odbavené 20 kg na osobu. Jeli jsme s batůžkama tam a s jedním suvenýrovým kufrem navíc zpět.
Doprava v Ománu
Neexistuje funkční nebo spolehlivá MHD ani nic podobného. Jakési autobusy v rámci Muscatu prý jezdí, ale jak kdy a jen na hlavní třídě. Meziměstské autobusy prý fungují o chlup lépe, ale v Ománu jsou k vidění spíš úkazy mimo města. Byli jsme odrazování samotnými Ománci, že cokoli jiného než auto tam není spolehlivé a nedoporučují nám to. Omán je absolutně automobilová země, snad každý tu má auto, města jsou roztáhlá tak, že jinak, než autem se člověk prostě nikam nedostane. Jestli Česko je země, kde je pivo levnější než voda, Omán je země, kde benzín je levnější než voda. Litr za pěkných 12 Kč.
První den jsme zkoušeli pěšky (doufali jsme, že to s tím mhd nebude tak zlý a auto si zatím nepůjčovali), byli jsme za exoty. Pro ty, co nemají auto, jsou tu všudypřítomné taxíky, nicméně pár jízd se vyrovná denní taxe za vlastní auto. Taxikáři tu fungují i jako průvodci – s některými (a většinou Vám to sami nabídnou) se lze domluvit, že Vám udělají tour v rámci třeba starého města za nějaký peníz navíc s výkladem v angličtině (němčině, francouzštině). Někteří Vás rádi svezou i několik desítek nebo stovek kilometrů za nějakou pamětihodností nebo přírodou, ale nechají si to samozřejmě zaplatit. My jsme nevyužili, ale hodně lidí tam takto bloumá s osobním místním průvodcem.
Rozhoupali jsme se pro to auto. Na radu našeho prvního hostitele jsme se vydali do půjčoven zpět na letiště, jsou tu všechny pohromadě a vrátit lze 24/7. Dostáváme se k druhému dilematu, které jsme před cestou řešili – typ auta – klasika nebo 4×4. Všude se dušovali, že musíme 4×4, že jinak se nikam nedostaneme. Ve zkratce – dostali jsme se. Do hor jsme nejeli, tam je opravdu potřeba 4×4, ale všude jinde po Ománu jsme s „naší“ klasikou Toyotou Yaris neměli problém. Všude krásné asfaltové dálnice a silnice v perkfetním stavu (ó prosím nechť se jejich kvalitě příblíží naše D1 aspoň k 50%).
Do pouště bychom si sami snad ani netroufli, tam jedině jsme měli cestu do kempu v dunách za příplatek (ve výsledku cena za pronájem našeho auta na 1 den + příplatek za odvoz = pronájem 4×4 na 1 den, takže jsme na zbytek pobytu ušetřili dost peněz jen tím, že jsme si půjčili klasiku). Nejlepší je asi zarezervovat si auto online a po příletu si ho hned vyzvednout. Ještě pozor na jednu fintu, nám to nevadilo a vlezli jsme se, ale – limit za 1 den je 200 km, čili 11dní = 2200 km maximálně, pokud je překročeno, platí se za každý ujetý km nad rámec půjčovného podle sazby půjčovny. Pokud si ale člověk auto objedná online, tak řeba u Budget rental, kde jsme si i my půjčovali, je to bezlimitní, na druhou stranu jsme si na místě vyjednali lepší cenu půjčovného, která je jinak pevně daná objednávkou. Měli jsme obavu i z faktu, že nemáme kreditku – a k půjčení byla „nutná“. Tvářili jsme se, že naše embosovaná zelená karta s velkým černým nápisem debit je credit, měli jsme tam dost peněz na kauci a prošlo to. Embosovaná debit kamarádce prošla i na Havaji, ale třeba v Holandsku ji prostě nevezmou a vyžadují výhradně credit. A doporučujeme zkontrolovat, že máte ve výbavě hever 🙂
V rámci předpisů to tady moc nehrotí. Není přeznačkováno jako u nás, silnice, kde je víc aut, je prostě hlavní a té se dává přednost. Kruháč má klidně několik pruhů a sjíždí se odkudkoli. Světe div se, nejsou tu žádné nehody. Lidi jsou ohleduplní, nespěchají, vždy se nějak domluví. Potrubkává se tu „na upozorněnou“ a nikdo tu netroubí jako u nás „debile, jeď a nezdržuj“. Pásy tu jsou jen na ozdobu, děti bez sedaček většinou s rodiči vepředu sedí / stojí / lezou / cokoli. Parkuje se tu v podstatě kdekoli, jen v turisticky hustějších oblastech jsou vyhrazená místa, velmi vyjímečně placená. Všechna auta jsou automat, na benzínce tankuje zaměstnanec a řidič sedí a čeká.
Pro motorkomily – půjčovny nejsou, Ománci nejezdí. Za celou dovču jsme viděli jednu silnou motorku a pak v jednom větším městě mlaďochy směr škola na jednom typu mopedíčku, jinak vůbec.
Počasí
Tím, jak je Omán rozlehlý, má i různá podnebí. V létě (květen – září) bývá v hlavním městě Muscatu kolem 40-50°C a všichni Arabi tráví čas v překlimatizovaných mallech s ledovými kluzišti a sjezdovkami nebo se jedou ochladit do druhého velkého města Salalahu u hranic s Jemenem, kde je tou dobou deštivo a kolem 25°C. Turisté si tu užijí spíš období říjen – duben, kdy se teplota v průměru pohybuje kolem pěkných 20-35°C, s tím, že v zimních měsících (prosinec – únor) jsou pravděpodobné vyšší srážky a nižší teploty.
My jsme si pro svou dovolenou vybrali první polovinu března, už jsme měli dost naší zimy a trochu si tak každý druhý rok chceme urychlit příchod jara a tepla, načerpat po zimě sluníčko a energii. Vůbec nepršelo, celých 14 dní bylo úplně jasno bez mraku, až náš odjezdový den se slunce trochu schovávalo. Koncem pobytu už bylo cítit vyšší teploty i vlhkost, ctítili jsme na sobě, že vedra se blíží, že přes poledne už jsme taky potřebovali být schovaní. Sami Ománci říkali, že tak dva týdny a začnou pořádný pařáky a nebude se dát venku vydržet vůbec. Teplota se pohybovala kolem 24-36°C s tím, že přes noc se vždy výrazně ochladilo, a tak se bunda i dlouhé kalhoty velmi hodily.
Na čumendu
O konkrétních krásách Ománu se asi víc rozepíšu ve druhém – trasovém článku, ale ano, je to hodně co k vidění a na své si tu přijdou asi opravdu všichni 🙂 Na turisty jsou v Ománu připravení, dálnice i silnice jsou v perfektním stavu, a bez přestání se buduje dál. Není problém se tu domluvit anglicky. Ománci mají rádi vše uspořádané a upravené, proto i taková Ďáblova proláklina uprostřed ničeho je zakomponovaná do úhledného oploceného osvětleného parku s množstvím laviček a odpočinkových altánů. U pláží jsou tyto altánky taky časté, nicméně místní se nekoupou. Prázdné pláže jsou tu na denním pořádku, zezačátku jsme se cítili fakt nejistí, co je špatně s náma nebo s mořem, ale pak jsme zjistili, že prostě nic! 😀 Nádherné pozvolné písčité i oblázkové pláže jsou liduprázdné a lákají ke koupačce všema deseti. Na všechny možné „zajímavosti“ tu mají na cestách hnědé a jasně viditelné ukazatele, že prostě nelze nic minout. Mapy Sygic nás tentokrát zklamaly, neb nefungovaly, ale Google nabízí stažení omezené oblasti pro offline zdarma na 30 dní a to nám naprosto skvěle posloužilo. Na wifi jsme si našli body, které chceme vidět, uložili je a pak stačilo jen zadat kam navigovat. Námi projetá část Ománu se roztáhla na dvě oblasti, wifi jsme chytali na ubytkách, nikde jinde moc nebyla. Vstupné jsme platili jen v pevnosti v Nizwě (a to bylo směšně levné), na prohlídce opery a pak na aktivitách typu pozorování delfínů. Wádí, mešity anebo prohlídka loděnice Dhow nebyly vůbec zpoplatněné.
Mešity jsme navštívili dvě, Grand Mosque v Muskatu a mešitu v Nizwě, obě jsou přístupné bezvěrcům pouze dopoledne 8-11h vyjma pátku – ten je pro místní slavnostní, něco jako naše neděle, všude zavřeno anebo jen na pár hodin přístupno. Sem tam po cestě jsme narazili i na veřejné záchodky, které jsou krásné, čisté a udržované (na výběr vždy klasika x turecký). K turistům jsou tu uctiví a moc milí, nějaké to nabízeníčko proběhne možná tak na souqu (místní trh), ale v míře zvládnutelné s úsměvem, nikde jinde Vás nikdo „neotravuje“. Sečteno podtrženo, na turisty jsou nachystaní, není to konec civilizace, ale ti turisti sem ve větší míře ještě vůbec nedorazili. Jedna Švýcarka nám popisovala obrovskou změnu oproti Ománu dnes a před 6 lety, kdy tu byla poprvé a my udiveně hleděli, protože tam je opravdu ještě masově neobjeveno. Pár „resortů“ s lehátkami jsme viděli okolo hlavního města a jeho pobřeží.
Lidé
Hierarchie je tam jasně daná. Ománci vlastníci a pod nimi jsou přistěhovalci pracovníci. V textu hodněkát zmiňuju výrazy Ománec x přistěhovalec. Nemyslím to nijak hanlivě, ale ten rozdíl mezi nimi a jejich zvyky je tam obrovský, tak jen pro iustraci 🙂 Přistěhovalec si váží toho, že tam má práci a maká a je rád za to, že může makat, takže služby tam fungují opravdu na špičkové úrovni. Každá čtvrť má vždy úsek ulice se službami: gents barber, laundry, gents tailoring, ladies tailoring a coffeeshop aj., kde všude pracují přistěhovalci a na naše poměry jsou služby velmi levné. Není ani neobvyklé, že je třeba pět stejných podniků vedle sebe, mají to prostě rádi pohodlně na jednom místě a „tady si jednoho vyberu“. Ománci se nechovají k přistěhovalcům s opovržením, to vůbec, ale je tam jasně cítit to postavení, když spolu jednají.
V Ománu je převládajícím náboženstvím islám, lidé se modlí pětkrát denně, svolává je muezín a zejména chlapi chodí do mešity. Tradičním a každodením oblekem muže je dišdaša s čepičkou, pro vyjímečné události převázáno šátkem do turbanu. Ženy chodí zcela zahalené v černém, dle jejich slov si žena sama vybírá, jak moc bude mít zahalený obličej – nikáb x burka x hidžáb. Být zahalená ale není nijak zákonem dané a po turistkách se to nijak nevyžaduje (vyjma návstěvy mešity – tam od hlavy až k patě), nicméně jsme dbali místních zvyklostí a já měla dlouhé volné pláťáky, košili po lokty nebo triko s delším krátkým rukávem, plus šátek (tam, kde bylo moc civění, jsem si zakryla i hlavu). Nicméně to nebylo nutné, čistě jen pro vlastní pocit. Potkali jsme mnoho turistek v kraťasech, tílkách, šatičkách pod zadek apod. Tomi nosil dlouhé pláťáky a košile.
Jesti Ománci na něčem ujíždí, je to fotbal. Sledují ho a hlavně ho hrají všichni a všude. Na ulici, na pláži, na hřištích a všechny věkové kategorie. Zajímavé je, že až na větší města jsme přes den všude viděli jen chlapi. Na ulici, v autech, v coffeeshopech, večer na fotbale. Ženy jsou doma s dětmi. V jednom městě, Suru, jsme minuli „dámské“ dětské hřiště – ženy a děti, úkaz. V Ománu mají siestu 13-16h, tedy v době největšího vedra, coffeeshopy nefungují, všude je zavřeno, všichni jsou zalezení doma. Na známějších turistických místech a kolem jsou však flexibilní a restaurace měli oteřveno i tak. Na záchodech nemívají toaleťák, ale spršku, v hotelech byl však papír.
Ománci jsou velmi milý, otevřený a pohostinný národ. Jsou schopni se na ulici zastavit a dát se s Vámi do řeči, zeptat se, jestli něco nepotřebujete, jak se máte a jak se Vám tu líbí. Na jakékoli dotazy rádi odpoví, mluví dobře anglicky. Děti mávají a volají „welcome!“, lidi na ulici i v obchodě zdraví „hello, how do you do?“ Když odmítnete nabídku průvodce nebo taxi, nešklebí se jako citron, ale usmějí se a řeknou „no problem, enjoy Oman, have a nice day“ a myslí to upřímně. Jeden nám třeba na sebe nechal číslo „až zas přijedete, půjdeme spolu šnorchlovat“.
Velký zážitek za všechny: druhý den jsme na dálnici píchli penu, levá zadní a zrovna v místě, kde byla svodidla, nedalo se nikam sjet. Vybalili jsme rezervu a záhy zjistili, že ve výbavě chybí hever. Sbalili jsme to zoufalí zase zpátky, že popojedem na benzínku a v tom k nám couvalo 4×4 se třemi Ománci v dišdaše na palubě. Vyskákali a hned se ptali co je za problém a jestli nepotřebujeme pomoct. Jejich angličtina nebyla úplně nej, ale rukama nohama jsme se dobrali k tomu heveru, vytáhli svůj, ale byl moc vysoký – měli mega auto, tak jeden chlapík skočil přes svodidla hledat kámen. Našel, dotáhl a autem na to najel. Hever tam nacpali, jeden šruboval, druhý měnil a třetí odkláněl dopravu do levého pruhu. To vše během asi pěti minut. Tomi chtěl být nápomocný, ale oni ho pořád odstrkovali jako ne ne, ty si turista, ty nic, my to zvládnem, no problem. Měli hotovo, my jim děkovali pomalu na kolenou a oni umazaní nám ani nechtěli podat ruku, abychom se my neumazali. Pak naskákali do auta, počkali jestli jedem a všecko v pohodě, zamávali nám a s úsměvem jeli dál. Bylo to tak rychlý a nečekaný, že ani fotku žádnou nemáme. Posléze jsme si spočítali, že nám vyjde mnohem levněji prostě koupit novou pneu (stejný typ i stejná značka), než řešit „pojistnou událost“ přes půjčovnu.
Jídlo a pití
Jsou asi tři nejvýraznější rozdíly oproti Česku – nepije se tam alkohol, nejí se vepřové a jí se bez příboru pravou rukou. Alkohol je prý dostupný v lepších hogo fogo hotelech, my jsme na něj nikde nenarazili a ani nevyhledávali. Pro Tomiho to byly první dva týdny absolutně bez alkoholu od vojny (a taky jsme pak z prvního piva zpátky byli hned ve vlaku úplně na káry haha). Vepřové je podle náboženství nečisté, nejběžnější je kuřecí a jehněčí, v nabídce bývají taky ryby a hovězí. Levá ruka je taky nečistá, neb tou se utírá zadek. I rýži jí rukou, ano. Zkoušeli jsme to, ale zejména Lucy vypadala po dvou soustech vždycky jako brutální čuně s jídlem všude okolo, jen ne v puse. Asi to chce cvik.
Ománci nevaří, stravují se většinou v coffeeshopech (ne, to není to samé, co v Amstru), kde vaří a pracují přistěhovalci. Je to jakási obdoba našeho jednoduchého bistra. Jídlo si berou zabalené s sebou. Tedy „berou“ – no přijedou ke krámu, zatroubí, vyběhne Ind, poslechne si objednávku, zaběhne zpátky a pak připravené take-away jídlo nese zpět k autu. Mezitím Ománec ještě párkrát zatroubí, aby si pohli. Koukali jsme jak zjara, ale jsou tam na to prostě tak zvyklí. Vevnitř jí jen další přistěhovalci (a my). Pak jsou tam samozřejmě i restaurace, které jsou otevřené většinou i přes siestu (coffeeshopy nejsou!) a některé mají i tzv. family rooms, místo, kam se dá jít se ženou a dětmi, když se Ománci chtějí najíst vevnitř. Jsou tam i „lepší“ restaurace, ale za celou dobu jsme do žádné nešli, nebyl důvod. Nebylo místo, kde by nám nechutnalo. Navíc nám jako turistům všude věnovali extra péči – dezertík, balená voda zdarma, super servis, milé jednání, někde se s námi chtěli i vyfotit. Jako cizincům nám byl vždy automaticky servírován i příbor. V coffeeshopech jsou vždy umyvadla, ale málokdy i wc, a když už, tak jen turecké a fakt nechutné 😀 Nejčastěji se tu objevuje kuchyně indická (chicken biryani bylo naším favoritem), pak čínská (Ománci mají absolutně nejraději chicken&fried rice), turecká (klasika jako u nás, jen názvy trochu jiné, typická je shawarma, což je u nás prostě doner) a dál jsme narazili třeba i na íránskou. Když jsme chtěli v ománském coffeeshopu typické ománské jídlo, donesli nám rybu a rýži s máčkou. Je tam normální, že přílohu jako rýži nebo placky si můžete automaticky přidat bez příplatku, přijdou se Vás zeptat, jestli máte dost nebo chcete další. Nikdy jsme nevyužili, porce tam už tak mají obrovské, když jsme měli někdy menší hlad, dali jsme si i jednu dohromady. Před jídlem každý dostane jako předkrm zeleninový talíř.
A co se teda pije, když škopek néni? Voda a kafe. Mají samozřejmě coly, fanty a podobné srandy, ale v tom teplu to spíš zalepí, než aby to zahnalo žížu. Párkrát jsme si dali i fresh džus, nejčastěji mango, což byla mňamka, která nám ve vzpomínkách připomínala Bali a jednou nás bohuže donutila otevřít lékárničku a papat černé uhlí (Lucy se nedokázala vzdát fresh džusu v jednom né moc fresh coffeeshopu). Káva podávaná s datlemi je důležitou součástí jejich kultury, ale je to něco diametrálně odlišného od kávy, na kterou jsme zvyklí my tady. Když jsme ji pili poprvé, připadalo nám to prostě jako kalná slabá voda, která hezky voní. Tu vůni způsoboval kardamon, no a někdy přidávají do kávy i šafrán. Zvykli jsme si a to spojení s datlemi si za tu dobu docela zamilovali. Dovezli jsme i do Brna, ale vlastně to tady nikomu nechutnalo, všichni to přirovnávali k čaji. Klasické espresso se dalo sehnat, ale bylo dost drahé a byli to podniky typu Starbucks, jinde zas byla alternativou rozpustná káva, což už pro nás vůbec není.
Supermarkety tu jsou, většinou otevřené i dlouho do noci, jídlo je ale docela drahé, hlavně potraviny typu sýry, jogurty nebo nedejbože šunka. Ovoce mraky, dobrá cena. Místo našeho klasického uzeninového pultu mají mořský pult 🙂 Mnohem lepší a levnější je jíst venku.
Ubytování
Nejdražší položka naší dovči. Ubytování pro turisty se tam opravdu prodraží. Velmi jsme se snažili upřednostňovat AirBnB před hotely, ale to bylo dostupné jen v Muscatu a pak Nizwě, dvou velkých městech. Po cestě pár, ale buď obsazené, super drahé anebo úplně mimo oblast, kam jsme mířili, tudíž jsme se asi dvěma hotelům nevyhli. O konkrétních místech se asi víc rozepíšu v cestozápiskách, nicméně takového AirBnB vůbec není třeba se bát. Opět jsme před odjezdem zažili pár zvednutých obočí, které jsme ještě ze srandy podporovali výrokem, že náš první hostitel se jmenuje Abdullah a že se moc těšíme (což obojí byla pravda :-). Ať už kdekoli, všichni byli neuvěřitelně milí a pohostinní, voda, káva a datle všude samozřejmostí. Abdullah nás dokonce přivítal slovy, „co je v kuchyni, je všech, klidně si ráno dejte vajíčka, jogurt nebo ovoce, jak je libo.“ Dostali jsme vždy klíč od pokoje, i když v Ománu vlastně nejsou moc zvyklí zamykat, domy a dveře bývají odemčené – „no kdo by nám tu chodil, když to není jeho“.
V průběhu pobytu jsme rozhodli, že budeme střídat ubytka a spaní v autě. Trochu jsme před odjezdem váhali, jestli nevzít stan, ale my pomalu neměli ani rozmyšlený dopravní prostředek, tak jsme vzali jen batohy. Ale vzhledem k tomu, že Omán je fakt na auto, jde vzít klidně pevné velké kufry a s sebou stan. Abdullah nám na začátku dokonce i nabízel, že se podívá „do svého skladu, co mu tady turisti nechali před odletem domů“, jestli nemá stan, že by nám ho dal, ale my se teda napoprvé spokojili s tím autem, Lucy byla už tak trochu nesvá a jakýsi pocit bezpečí v zamčeném autě byl pořád větší než hned představa stanu (nejsme nijak zvlášť zvyklí spát ve stanech, ačkoliv to samozřejmě nepovažujeme za nic špatného :-).
Ano, jde v pohodě přespat i v Toyotě Yaris, když nejseš frfňa a vyspíš se na sklopené sedačce. První dny trochu kosa, pár nocí nelítosný boj s komáry, ale byla sranda a pohoda. Tomi ani nijak moc nechrápal, i když spal na zádech 😀 Chodili jsme si lehnout se setměním a koukali na film, vstávali jsme se sluncem a ten den toho vlastně nejvíc stihli. Na příště si troufnem i na ten stan. Jednu Ománskou libůstku jsme si ujít nenechali, a to přespání v poušti. Váhali jsme kvůli výrazně vyšší ceně, ale zpětně doporučujeme všema deseti. Měli jsme to štěstí, že jsme ten den, i když to byla sobota, byli v kempu úplně sami. Ani jeden z nás poušť ještě nikdy předtím neviděl, bylo nám líto jen projet kolem po okraji. V ceně noci v kempu bývá večeře i snídaně, shuttle za příplatek. Vyšlápli jsme si duny na západ i východ Slunce, užili si oblohu plnou hvězd a krásné ticho.
Money Money Money
V Ománu se platí Ománským riálem, ten se ještě dělí na 1000 Baisa. Kurz se v době naší dovolené pohyboval okolo 67 Kč za riál. Z Česka je třeba rozhodně vyměnit na americké dolary, ne eura, je to pro ně spolehlivější a známější měna. Po tom, co nám dva bankomaty odmítly vydat peníze (Oman Arab Bank a Islamic Bank), jsme měli trochu nahnáno, ale Bank Muscat nás zachránila. Směnárny jsme taky našli, ale jen pár. Měli jsme štěstí na jednu s dobrým dolarovým kurzem v centru, stejně tak lze vyměnit na letišti (ale tam s poplatkem). V supermarketech, mallech a větších hotelech lze platit kartou, ale na souqu, v coffeshopech a menších ubytováních jen cash. Na souqu se smlouvá, s taxíkem se smlouvá, všude se smlouvá.
- auto 12 OMR/ den
- benzín 0,180 OMR/ litr
- umytí, vyluxování a vyleštění povrchů a skel zvenku i zevnitř dvěma přistěhovalci 1,5 OMR (generálka před vrácením auta 🙂
- teplé jídlo z coffeshopu 0,8 – 1,5 OMR
- čerstvý džus mango 0,600 OMR
- plechovka coly 0,150 OMR
- balík vod 0,700 OMR
- čisté a hezké ubytování ve spodní cenové relaci 15-22 OMR bez snídaně
- noc v kempu v poušti s večeří a snídaní 36-60 OMR
- vstup do pevnosti v Nizwě 0,500 OMR/os (jediná placená pamětihodnost za celou dobu)
- plavba, pozorování delfínů + šnorchlování 20 OMR/os
- datle balíček 0,5 kg cca 0,500 OMR
- olejový parfém v minilahvičce 1-2 OMR podle vzácnosti složek
- kadidlo 0,5 kg lepší kvalita (čím bělejší a větší kousky tím dražší)
- dišdaša tailor-made 15 OMR, ale mívají i levnější ready-made
- pánský barber: úprava vousů + péče o obličej (to video někam dám!) 2,5 OMR
- pohled do Evropy 0,2 OMR + známka
Víza
Pro low-cosťáky důležité info – do 10 dní 5 OMR /os, nad 10 dní a max. 1 měsíc 20 OMR/os. My byli na milučkých 13 dní, no o fous a prodražilo se. Netřeba předem, na letišti dostanete automaticky při příjezdu. Je nutné projít pak imigračním „pohovorem“ u okýnka, pánové se ptají na otázky typu: Poprvé v Ománu? Jak dlouho tu budete? Jak se jmenujete? Někde jsme četli, že jde vízum i jednou prodloužit, ale není to ověřené. V SAE není vízová povinnost.
Bezpečnost
Snad i v Česku je horší, než tady, a to nepřeháním. Žádný alkohol, žádné drogy, žádné vraždy, žádná znásilnění, žádné bitky, žádné scény. Ománci si hledí svého, ostatním přejí a absolutně nemají potřebu něco krást nebo hledět na cizí ženský. V Ománu je takřka nulová kriminalita a opravdu se není čeho bát. Na toto téma jsme mluvili s jedním místním Ománcem v Suru, popsal nám to tak, že dřív si lidi nechávali i otevřený auta, věci na loďkách bez dozoru a všechno bylo sluníčkové a všichni byli šťastní. S přílivem přistěhovalců za prací lehce vzrostly drobné krádeže (když někdo tu práci chvíli nenajde a nemá co jíst), tak jednoduše začali zamykat auta a nenechávat věci tolik bez dozoru. Nic víc, nic míň. My osobně jsme s Ománci neměli jediný problém, naopak všichni byli velmi starostliví, jestli nám nic nechybí a jestli je vše ok. Bylo pár okamžiků, kdy se Lucy, i když zcela zahalená, necítila dobře stran „civění“, které přicházelo od přistěhovalců. Ománec nečumí a málokdy kouká, někteří přistěhovalci ale fakt čumí. Je to nepříjemné, ale přirovnala bych to k situaci kdy v Česku jede v šalině černoch a Čech co nikdy nevytáhl paty z domoviny ho vidí poprvé a taky čumí. Nic suprovýho, ale ani nic mega hroznýho, co by se nedalo přežít.
S dětmi?
YES! Plánujeme, výhledově. Spoustu zajímovostí pro děti – od velbloudů přes želvy až po delfíny, příjemné klima, přátelští lidé, žádní predátoři, moře, krásné písčité i oblázkové pláže. Rýže a kuřecí maso (a to jí i náš Viki).
Do stanu?
YES! Trošililinku jsme zalitovali, že jsme ho nevzali, ale dá se úplně v pohodě kempovat úplně kdekoli. Viděli jsme lidi se stanem, lidi v karavanu, my jsme střídali ubytko a to spaní v autě. Je to tak velká země, že člověk zajede za město nebo zastaví někde u silnice a popojede dál a nikde nikdo, kousek pláně – parkuju, ulehám, spím a ráno snídám třeba na pláži a střídám s osvěžující koupelí a pořád nikde nikdo. I s dětmi, v pohodě.
Na kole?
Bonusový odstavec bude patřit Alejandrovi, obdivuhodném cestovali z Argentiny, kterého jsme měli tu čest poznat. Potkali jsme ho jednou večer na exkurzi k želvám, cestuje už asi dva roky, je mu 25, poslední dva měsíce na kole. Projetou má Indii, Barmu, Laos, Vietnam a tady tu Asii okolo, asi 18 států. Spí ve stanu, vaří si na vařiči nudle a jezdí už jen na tom kole. Je absolutně srovnaný, optimistický a otevřený člověk. „Problémy na cestě? Ne. Na každý problém je přece deset řešení, jen si vybrat.“ Vyprávěl nám historky z cest, ale všude byl ten jeden společný jmenovatel – lidi, které na cestě potkal. „Jazyky? To není bariéra, já před rokem ještě ani neuměl pořádně anglicky. Jsme lidi, no ne? Domluvím se rukama nohama, když to nejde jinak. Častokrát, když mě místní viděli stavět stan, mě třeba pozvali na jídlo nebo i nocleh, byli zvědaví a pohostinní.“ No a na ty želvy ho zadarmo vzal jeden z Ománců průvodců, který mu zrovna nabídl i to přespání. Nějak jsme se pak rychle rozjeli domů, až nám bylo líto, že jsme ho nepozvali do Brna, plánoval teď Írán a pak směr Evropa. Co čert nechtěl, potkali jsme ho o dva dny později šlapat na Nizwu, zastavili jsme (cyklistů je v Ománu vskutku do počtu prstů jedné ruky), vybavili ho vodou a pozváním k nám.
P.S. A kde jsme čerpali info pro naši cestu my? Pár blogů, článků a kapitola z Lonely Planet, taky trochu tripadvisor, letenky z cestujlevne.com a ubytování zejména AirBnB, a jen tam, kde se nedostávalo, i booking.com.
Leave a Comment