ze života mámy

příprava na příchod mimišéfa (1/3)

2 října, 2019 by Lucy Žádné komentáře

sourozenci – nábytek – tipy do porodnice

No hned úvodem – já jsem se nijak zvlášť nepřipravovala asi do takového 7. – 8. měsíce, když pominu mazání břicha a vitamíny. Postupem času začali být všichni v okolí nervózní z toho, že ještě nemám „výbavičku“, ale ono to všechno samo pak v jednu chvíli naráz vyplynulo a snad za týden bylo zařízeno (jen kočárek měl šibeniční termín dodání, ale domluvila jsem tehdy Vinckovi, že před termínem ne-e). Sepsala jsem naše zkušenosti , které se samozřejmě z jednoho plánovaného článku roztáhly (zatím) na tři 🙂 . Ale jak jsem psala tady – hlavně v klidu!

další děti v rodině

U nás jsme na Vincenta čekali spolu i s dvěma jeho sourozenci, Páťou (tou dobou 9 let) a Vikim (7). Jsou to Tomovy děti z prvního manželství, které má(me) ve střídavé péči. Nehráli jsme před dětmi žádný tajemný hrad z Karpat, už jak jsme se rozhodli s mužem, okrajově jsme o tom s dětmi mluvili a sem tam to zmínili – aby věděly, že je další přírustek v plánu, že bychom chtěli, že se to třeba podaří. A to si myslím, že byl základ úspěchu – že se děti cítily od začátku být všeho součástí.

Snažíme se s nimi mít velmi otevřený vztah, můžou za námi přijít s čímkoli, a tak mě nepřekvapilo, když jednou Páťa přišla s tím, že holky ve škole říkaly, že „až budeš mít svý vlastní mimino, tak mě prej přestaneš mít ráda“. Tak jsme si to vysvětlily, objaly se a já ji ujistila, že nic takového se opravdu nestane.

Jak už jsem byla v očekávání, děti každý týden nadšeně běžely s dotazem, jaké je to dneska zas ovoce podle aplikace. Povídali jsme jim o tom, ukazovali obrázky a měli celých 9 měsíců na to, abychom je na Vincenta „připravili“. Od první chvíle v porodnici si ho zamilovaly a dodnes se nestačíme divit, s jakou láskou k němu mluví a jak se o něj starají. Tím, že jsou věkově opravdu o hodně starší, neberou ho (alespoň zatím) jako nějakého soka, ale jsou velká ségra a velkej brácha. Tak snad nám to tak hezky vydřží 🙂

Abych nebyla jen sluníčková, samozřejmě padlo, že já už jsem po porodu víc nudná, že už s nimi tolik neběhám a nelozím po všech možných atrakcích a průlezkách a podobně, ale to mi třeba částečně pomohla vyřešit moje ségra tím, že k nám víc chodí na návštěvy a s dětmi blbne. Děti ji milujou a ona je akční (a taky o 10 let mladší, haha). Ale nudná být nechci a věřím, že až se dám trochu víc zdravotně do kupy, bude se mnou taky zas větší vodvaz. Zatím se to snažím dohánět výtvarným tvořením, deskovkama a tím, že jim jednoduše ten svůj čas jakkoli věnuju a peču buchty k snídani 🙂

A v neposlední řadě tomu určitě pomohla i maminka dětí, která se, nezávisle na Vincim, rozhodla pořídit si domů pejska. Děti tak vnímají, že doma u mámy i doma u táty je „něco“, na co se můžou těšit, co někdy může být i trochu otrava, ale i taky velká láska, zodpovědnost a zábava.

uzpůsobení domácího prostoru

Po návštěve své kamarádky s ročním synem jsem pochopila, že existuje dvojího druhu, a to a) čekáme miminko a chystáme pro něj místo b) náš drak už leze a nic v dosahu není v bezpečí.

Zůstaneme-li protentokrát u bodu a), jedná se v podstatě o to, aby měl bobek kde spát, kde mít uskladněné oblečení a místo na přebalování. My si spokojeně žijeme v 2kk, kdy děti mají svůj pokoj a my kempíme ve zbytku, jakožto jedné velké kuchyni-jídelně-obýváku-ložnici. Do toho bylo potřeba zakomponovat miminko, přičemž mé estetické oko požadovalo něco, co bude tím pádem tak nějak ladit do zbytku prostoru, nebude to na první pohled mimi-design a zároveň prostor nezahltí (architekta – co byste chtěli, vždycky dvacet podmínek ke všemu). Vybrala jsem Jiroutkovu retro šuplíkovou komodu, která se mi vždycky líbila (konečně možnost a důvod ji koupit), potřebovala akorát dát do kupy – ještě jsem ji zvládla obrousit, ale natíral už Tomi 🙂 Tam se vlezlo všechno co jsme pro Vincíka měli přichystané a až bude větší, zvládne si z ní vytahovat oblečení a hračky i sám.

Přebalovací pult ani jiné vozíky jsem nechtěla, nebylo by to kam dát. Velký prostor v koupelně zabírá pračka, tak jsem přes ni přehodila deku na vyměkčení a nadto hand-made podložku na přebalování. Žádná velká věda ani investice nebyly potřeba. Umýváme Vinciho ve velké vaně / v umyvadle. Ještě jsem se k nim pořádně nedostala, protože jsem zdravotně jednoduše neměla sílu, ale koupila jsem si videa vaničkování, jsme zatím u první lekce, ale určitě dám vědět, jak nám to dál jde.

V rámci spaní jsme oba s Tomim svorně odmítli klasickou dětskou postýlku. Nelíbí se nám „mříže“ a náš subjektivní pocit jakéhosi vězení pro dítě. Je to náš názor, rozhodnutí je samozřejmě na každém 🙂 Nicméně! Na úvod jsme pořídili košík. Je krásný, přenosný, tak akorát velký. Jak z něj vyroste, to bude předpokládám tak okolo 4.měsíce, pořídíme nízkou postel u země (a máme to posvěcený od paní Montessori). Vinci spí samozřejmě s námi v místnosti. Košík mám hned u postele a pohodlně na něj dosáhnu rukou i když ležím. Spaní v posteli s miminkem skrz celou noc není pro mě, nevyhovuje mi to, nevyspím se. Pár nocí, kdy byl víc plačtivý, jsem si ho k sobě brala – on spal lépe, ale já se nevyspala vůbec. Naštěstí jinak spinká hezky (samozřejmě se několikrát za noc kojí, ale okamžitě poté usíná), takže s košíkem velká spokojenost. Nízká postel bude do budoucna taky u nás.

Přijde mi zbytečné chystat pro tak malé dítě celý pokojíček, protože tam stejně nebude trávit čas a nechávat je spát tak malé samotné není ani dobré, ani praktické. My ten pokoj teda hlavně nemáme, jen kdyby někdo náhodou uvažoval, tak ho spíš nechejte zhruba další tři roky pro hlídací babičku / tetičku / chůvičku jako hostovský pokoj 🙂

Žádné větší akce zatím nejsou potřeba, protože miminko se ani neplazí a je v podstatě úplně závislé na rodičích a ostatních okolo.

do porodnice

Věřím, že důležitější než obsah tašky je výběr samotné porodnice, ale o tom třeba jindy. Seznamů, co si s sebou přibalit do tašky je na internetu spousta, je zbytečné to tu vypisovat znovu, ale mám pár tipů, které jsou vyzkoušené na vlastní kůži 🙂

Kufr – protože slovo „taška“ je vzhledem ke všem možným seznamům na internetu velmi scestná představa. Buď to bude mega přetekající ikea taška nebo to jednoduše zabalíte do kurfu na kolečkách a bude to pohodlné i přehledné.

Toaleťák – není, nebývá, nebude bývat. Zní to tragicky a ano, je tragický. V žádné porodnici nemají na záchodě papír, je třeba mít svůj.

Originál oddacího listu – my si ten náš nechali vézt babičkou až do Vyškova, k vyřízení rodného listu Vincenta kopie nestačila. Byli jsme rádi, že ho paní vyřídila na počkání (velmi velmi velmi dlouhé a pomalé úřednické „počkání“, samozřejmě).

Jídlo – nemocniční jídlo je tragikomické. Nechápu, že dnes v „léčebné“ instituci nezačínají právě od toho, co do sebe hrneme. Narovinu, měla jsem většinu svého. Nakoupila jsem si ve zdravé výživě nějaké tyčinky a kaše na zalití horkou vodou a normálně jsem si tam vzala svou konvici. Tomi mě zásoboval celozrnným pečivem, kvalitní šunkou a sýrem. Co se z nemocničního jídla dalo, to jsem samozřejmě jedla – třeba polévky a ovoce – ale… jako návrat do školní jídelny. Zní to rozmazleně, ale po porodu je potřeba nabrat sílu na péči o mimčo, je potřeba mít dobrou výživu, aby se tvořilo mléko. Tuhé maso neidentifikovatelného druhu plavající v UHO s kynutou knedlí není bohužel moje představa o kvalitním jídle. Neprezentovala jsem se tam tím nijak okatě nebo pohrdavě, ale vzala jsem to jako svou odpovědnost za to, co do sebe, potažmo malému, dávám 🙂 Problém s tím nikdo neměl a jak se kdo tvářil, mi bylo vcelku jedno.

Bepanthen & hydrogelové polštářky & chrániče – O kojení jako takovém ještě bude řeč, ale mám za to, že být v rámci prsou připravena je dobrý základ úspěchu zvládnutí začátku kojení 🙂 Bepanthen mi nakonec vyhovoval více než PureLan (druhá, velmi doporučovaná mastička) a hydrogelové polštářky jsem používala první týden místo klasických vložek do podprsenky (samozřejmě na vícekrát, ne jednorázově, to bych se vzhledem k ceně nedoplatila, ale na 5 dní v porodnici stačilo 4ks balení a pak jsem si je domů pořídila ještě jednou, nelituju!) Chrániče moc pomohly v době, kdy jednoduše nebylo možné chodit stále nahá a větrat 🙂 Obojí je to dražší investice, ale mně se rozhodně vyplatila. Moje pojišťovna zároveň na tyto věci přispívá jednorázově 1000 Kč – stačilo si nechat účty. Hlavně pak na internetu lze dohledat i trochu lepší ceny, než z originálního obchodu, na který, jen tak pro pořádek, odkazuju.