Před odjezdem jsme ze všech stran slýchali – Krakov je krásný! Krakov byl krásný, to je pravda, ale co byl víc, tak určitě mňamózní. Jestli jsme si s Tomem kdy mysleli, že Brno už má pár přátelských podniků s úžasným jídlem a neméně dobrou kávou za rozumný peněz, tak v Krakově jsou na každém rohu. Sem se budeme jezdit inspirovat.. Tento cestozápisek je spíše víkendovým gastrozápiskem, ale nějaké ty turistické čumendotipy tam taky jsou. 🙂 Byla to taková naše malá svatební cesta a tak už je to nějaký pátek zpátky, ale všechny zmíněné podniky fungují stále a stále skvěle.
pátek – no nakonec jsme dojeli
Přijeli jsme v pátek v noci. Mělo to být večer, pěkná osmá hodina… ale pátek – začalo to už v Brně. Dofunění jsme doběhli na Zvonařku čtyři minuty před odjezdem kvůli tomu, abychom dalších 40minut čekali na zpožděný spoj. Po cestě další drobné zácpičky, ale v Katowicích tomu řidič nasadil korunu, protože prostě zaparkoval autobus plný lidí a šel domů. Skončila mu pracovní doba a čau. Zhruba hodinu jsme stáli na místě s tím, že každých deset minut padlo ujištění, že za deset minut jedem. Nakonec jsme vyjeli, nakonec i do toho Krakova jsme dojeli. Byl to Polskibus, ale u srdce mě hřálo, že za zpáteční jízdenky pro dvě osoby jsem dala přesně 280 Kč (aneb autobusová cenová předhánečka s konkurencí). Slečna AirBnB počkala, sice trochu naštvaná, ale jo. Vydrapkali jsme se krásné čtyři patra do starých a ještě krásnějších schodů, a byteček byl náš. Čistý, velký, v poho. Jako zabiťáci jsme padli za vlast.
sobota
Hned ráno přišlo klasické dilema – kam na snídani? Po pár projetých www jsme se rozhodli pro café Wesola, doporučovali ho ze všech stran. Byl kousek za nádražím – tedy směr mimo centrum, takže jsme chvíli přemýšeli, jestli se nám chce tak „zacházet“ – ale v Krakově je všechno tak blízko, že „zajít si“ znamenalo asi tak 600m chůze. Šli jsme, protože jídle v centru jsme se chtěli vyhnout a představa kodrcání se na blind a hledání se nám nepozdávala (a Tomovi cesta s protivnou hladovou Lucy mezináma taky ne).
WESOLA – na první pohled skvělý, na druhý pohled trochu stylizovaný interiér. Hrála pohodová hudba, příjemnej indie-rock, objednávalo se u baru a jídlo před náma přistálo vcelku rychle. Podle osazenstva jsme usoudili, že je to spíše turistiš firma na vydělávání peněz pod hipsterskou rouškou – ale! Jídlo bylo fakt moc dobré a bylo ho hodně. Seděli jsme teda u nejmenšího stolečku na schodech a všechny možné nádobky a talířky byly spíš okolo nás na těch schodech, než před náma, ale zvládli jsme. S konvičkou čaje nám přistály i stopky, což nás upřímně rozesmálo, Lucy poslušně po uplynutí času vyndala vyluhovaný čaj, Tomi natruc ne 🙂 Pochutnali jsme si na jídle, zakritizovali jsme si na stylu kavárny, ale odcházeli jsme spokojení. Dvě vydatné vajíčkové snídaně nás příjemně nakoply do nového dne.
Napapaní jsme vyrazili vstříc modernímu umění do MOCAKu. No. Přes řeku na konci světa mězi rozestavěnejma bytovkama (to by asi ani nebyl problém) na nás, až na pár světlých chvilek, čekalo něco, čemu my asi ještě nezvládnem říkat umění. Od „šokujících“ fotografií (série á la opilý nahý muž s girlandami břečťanu kolem těla) přes „obyčejná“ videa (časosběr na náměstí) po záhadné instalace (nějaké válce ve válcích na zemi). Nebylo to teda tak brutální jako moderní umění v NY, kde byla prostě jen tečka na stěně, a pár světlých okamžiků, kdy jsme zpozorněli taky bylo, ale… sem se zatím asi nebudeme muset vracet.
Vzali jsme to jiným mostem přes řeku zpět a dostali se do Kazimeři – to je bývalá židovská čtvrť, takové druhé staré centrum nalepené na to „pravé“ historické centrum. Méně upravené domy, více Krakováků, méně turistů, to bylo něco pro nás. Hned na ráně byla STARÁ SYNAGOGA – šli jsme „na prohlídku“ – vlastně tu nebyla k vidění ani tak synagoga, jako spíš historie židovství, židé v Krakově, hodně předmětů, hodně textů. Krátké, ale fajn. V suvenýrech Lucy ukořistila svou typickou výletní kořist, tašku plátěnku, a šli jsme dál. Tady u synagogy už turistů přibylo a po jedné hlavní vedoucí do druhého centra ani neubylo. Vzali jsme to bočníma uličkama a Tomimu se ozval hlad. Narazili jsme na Karakter, chvíli se rozmýšleli, ale nakonec šli. Nejlepší rozhodnutí v Krakově. Nejlepší jídlo v životě.
KARAKTER – Nenápadná ulička, ale design, i když jednoduchý, přitáhne oči. Chvíli jsme přemýšleli, jestli ta restauračka není na naše poměry moc „luxusní“ – takové to minimalistické menu to předjímalo – ale usoudili jsme, že ne, slávky nás překecaly. Vevnitř to zas trochu víc hogofogo působilo, masivní dřevo, černý vykachličkovaný bar, lahve dražšího vína okolo, ale personál v normálním neformálním oblečení a s úsměvem. Cítili jsme se prostě v pohodě. Objednali jsme si, že jako začneme předkrmem na Tomiho malý hládek a uvidíme. No viděli jsme pak i hlavní chod a dezert. Lucy začla s tatarákem s křepelčím vejcem, pomerančovou majdou a parmazánem, a Tomi s paštičkou se salátkem. První sousto a první orgasmus. Oba jsme doslova vzdychali nadšením z chutí sousta práve se převalujícího v naší puse, zakláněli blahem hlavu a oči kulili až kdovíkam. Na nás musel být pohled. I Lucy jedla pomalu, protože tu dobrotu prostě za žádnou cenu nechtěla nikdy dojíst, aby ji mohla jíst pořád dál. Potvrzení o následujícím chodu bylo už čiště formální, oba jsme u prvního souta předkrmu věděli, že tento večer tu ještě nekončí. Dali jsme si napůl slávky v omáčce ze šalotky, bílého vína a česneku. Ó Bože. Oba jsme posléze byli na hranici svých možností, jak v rámci sytosti, tak i schopnosti přijímat další neopakovatelné chuťové zážitky, ale dezert jsme si prostě nemohli nechat ujít! Ovčí brownie/cheesecake s bílou čokoládou, lesním ovocem, ořechovou polevou a zmrzlinou z červené řepy. Tak výrazné a zvláštní chutě, ale tak skvěle fungovaly dohromady! Stomiliontýdvacáty orgasmus. A za toto všechno prosím může šéfkuchař Daniel Mysliwiec, který tam onen večer bohužel nebyl, neboť jsme ho chtěli pozdravit a pokleknout před ním. Oba jsme se shodli, že jsme NIKDY v životě nejedli v restauraci lepší jídlo. Všechno bylo dokonalé. Všechny chody byli dokonalé. Jako, kdo pojede do Krakova a nepůjde do této restauračky, tak se normálně ochuzuje o neopakovatelně božský zážitek a je divnej. (S litrem stolního vínka jsme vyplázli 950 Kč i se štědrým dýškem, je ale fakt, že nám nebyl účtován dezert, neb v hovoru slečna zaznamenala slovo honeymoon a dala nám ho na účet podniku 🙂
Znaveni miliondvacetipěti chuťovými orgasmy jsme se dokutáleli domů na krátký odpočinek, neb pozdějc večír jsme měli v plánu vydat se za kultůrou. Posilněni českou holbou z večerky od vedle jsme nakonec vybrali jazz bar na kraji centra. Vtipný bylo, že v sobotní večer byl onen vyhlášený jazz bar pronajatý pro uzavřenou společnost. Vydali jsme se do profláklejšího HARRIS PIANO JAZZ BARu v centru, venku nám chlápek už podával kartičky na drinky zdarma (panák typu meruňková vodka), zaplatili jsme vstup 10 Poláků za jednoho a dostali se do úžasně vydýchanýho miniprostoru baru s průchodem do miniprostoru hlediště. Podařilo se nám urvat dvě stoličky vcelku vepředu a užili jsme si večer jazzového kvarteta. Tomi v rámci hudební kvality byl už po chvíli znaven a ready-to-go, méně hudebně vzdělaná Lucy si příjemně jazzově odpočala. Dohráli, dopili jsme (whiskey a Plzeň haha) a prošli si „historické“ centrum skrz k bytu, no prostě Svoboďák plnej opilejch turistů. Dobrou s kobrou.
neděle
Ránko, sbalení a nachystaní na další krakovské zážitky, rešíme opět klasické dilema – kam půjdem na snídani? Shodli jsme se, že Kaziměř by nemusela být špatný nápad, něco jsme si předem našli, a tak jsme se rozhodli jít tím směrem. Cestou jsme prošli historické centrum ve dne. V kostelech byly ranní bohoslužby, tak jsme se kochali hlavně zvenku, na krásném krytém tržisti nás trochu zklamaly typické suvenýrové obchody (ano, přiznáváme se ke koupi plyšových dráčků s nápisem Krakow pro děti) a vlastně jsme si potvrdili, že taková městská centra už nejsou moc pro nás. Jako dobrý, kouknem se, projdem se, ale těch lidí a těch turistických podniků.. asi raději poznáváme ty autentičtější městské části. Došli jsme až k zámku, ale už jsme měli fakt hlad, tak jsme si řekli, že tam se vrátíme po jídle. Zámek je na rozhraní historického centra a Kaziměři. Zaplujem do uliček – balada. Jeden krásnej podnik vedle druhýho, fakt. Na ranní snídaňku stačilo jen ukázat prstem a člověk měl pocit, že by se všude dobře najedl. Měli jsme dopředu najitý hezky hodnocený podnik Alchemia od Kuchni, tak jsme došli až k němu, protože jsme věděli, že vrátit se pár kroků a vybrat jinak by nebyl problém. Ale zůstali jsme.
ACLHEMIA OD KUCHNI – jako je pravda, že hodnotit něco po Karakteru znamená, že už to nikdy nebude 100%, pardon. Padl nám do oka opět černobíle vykachličkovaný bar – a ono to nevypadá vůbec špatně! Sedli jsme si hned naproti němu mimo hlavní místnost, do většího klídku. Personálem byli zaše usměvaví mlaďoši (btw angličtina u mladých a u pracujících v turistickém ruchu je úplně v poho, lepší než u nás. Ale i té polštině jde rozumnět vlastně docela normálně). I přes brutální narvanost podniku všechno šlapalo jako hodinky a jídlo i pití přistálo rychle. Lucy se těšila na vejce benedikt, kterým bohužel chyběl x-factor. Nutno dodat, že už jsme zmlsanci level tisíc, takže jako byly fakt vynikající, ale ve srovnání s jinýma vynikajícíma vajíčkama v jiných podnicích.. Tomi zvolil něco na způsob anglické snídaně, z celého talíře vyzdvihujeme domácí párečky/klobásky(?) – pecka. Objednaná konvička čaje nás opět zaujala, tentokrát tím, že čaj byl odsypán z velké dózy do čajového sáčku na jedno použití. Káva super, espresso nakoplo. Rozhodli jsme se, že sladkou tečku dáme zase o dům dál, sbalili se a šli vstříc posledním hodinám v Krakově.
Ještě v Alchemii jsme se rozhodli, že upustíme z původního plánu vydat se na zámek do Wawelu. Lucy ho moc chtěla vidět, ale Tomi po cestě zahlédl poster s Dámou s hranostajem – prý je v Krakově. A byla. Obojí jsme určitě stihnout nemohli, ale usoudili jsme, že zámek tady bude stát do příště pořád stejně, ale Dáma už nemusí. Navigačka ukazovala 40min cesty pešky, vzali jsme to po nábřeží Visly a tam to bylo moc moc pěkné. První den pršelo jako na svatbě (naše nové ustálené spojení pro nekonečný silný déšť), ale druhý den příjemně svítilo sluníčko, na promenádě bylo hodně lidí, ale byla to hezká procházka, Wawel jsme alespoň minuli kolem.
NÁRODNÍ MUZEUM V KRAKOVĚ je na docela rušné třídě. Po cestě jsme nijak zvlášť nespěchali, a tak nám hodinky napověděly, že dneska bude jen ta Dáma a stálou expozici necháme zas na příště. V předpokoji bylo vyprávění o životě Dámy a historii obrazu, v tom hlavním pokoj byla pekelná tma, dva skoro neviditelní hlídači a ONA. Prostředí bylo takové sváteční a obraz vyzařoval vyjímečnou energií. Pro Tomiho to bylo první osobní setkání s da Vincim, byl nadšený. V suvenýrech se pak vybavil celou sadou, zapísničkem a tužka s Dámou, Lucy vzala pohled s Krakovem do naší kuchyňské sbírky a frčeli jsme. Dáma s hranostajem tu bude na dovolené až do května 2020.
Tomi měl chuť se na cestu posilnit dortíkem a kávou, narazili jsme na BONJOUR CAVA a zapadli jsme. Čas na tlačil, tak nebylo možné vymýšlet nebo hledat cokoli jiného, Lucy byla lehunce nespokojená s pocitem, že to vypadá spíš jako nějaká „fast – franšíza“ (nebyla). S interiérem bylo prve vykročeno správným směrem – bedýnky nad barem, židličky, barvy – ale ten, kdo tam následně doplácal naprosto kýčovité doplňky á la Provence, byl zasloužil potrestat. Tomiho brownie dortík byl famózní, Lucy se svým vlaško-ořechovým zákuskem tolik spokojená nebyla. Kapůčo splnilo svůj účel.
Svižným krokem míříme naposled přes centrum do bytu, bereme batůžky, házíme klíče do schránky, spěcháme k autobusu. Ten už tam stojí, ukazujeme jízdenku, pán si nás škrtá, pohoda. 18minut do odjezdu, Tomi jde pro něco k jídlu a pití na cestu, Lucy čeká, načež pan řidič jde zavírat dveře a chystá se odjet. Na Lucyin protest vehementně polsky vysvětluje, že jedeme .45, Lucy mává jízdenkou, že to teda nene, že pojedem pěkně .00 podle plánu. Pán koukne ještě jednou na jízdenku, a i když má na buse napsáno Praha přes Brno, říká, že my s ním nakonec nepojedem, že máme čekat na autobus co bude mít napsáno Vídeň. Není čas na další protesty, pán odjíždí. Autobus Vídeň pak skutečně přijel a jel taky přes Brno, takže jsme se, tentokrát bez zpoždění, dostali domů v pohodě 🙂 no prostě Polskibus.
takže v kostce
Budu se opakovat, ale sledovat Cestujlevne.com už nás poslalo na nespočet dovolených (vlastně naše všechny, jinak už snad nejezdíme 🙂 Stačí sledovat, u jízdenek do Polska s Polskibus cena začíná na 1 Polákovi (už v Krakově jsme Zlotý přejmenovali, Polák se líp skloňuje), což je zhruba 6 Kč. Já zvládla urvat 1 jízdenku za 12 Poláků, 48 celkem pro oba zpáteční. Cesta z Brna bez zácpy cca 4.5h, z Prahy se i létá od 700Kč za zpáteční. Ale pro ty, co nehoněj ceny taky pohoda, autem po dálnici není problém.
Ubytování s předstihem = výhra. Já hloupá neobjednala ubytko hned, pak bylo chystání svatby, svatba, bugr po svatbě a týden před odjezdem chtít bydlet v centru za pusu a hezky.. No šlo to, ale na cenu pyšná nejsem, 1900 Kč za dva a dvě noci, ale zas celý byt. (Ono je to levné i tak, ale já jsem zvyklá na lepší špeky, proto to zklamání. S půlročním předstihem jsem viděla i 5* ubytka víc v centru kolem 1000Kč 2noci/2os – vše airBnB). Vybrala jsem blízko centra i nádraží, ale pro příště jsme se rozhodli byldet v Kazimeři – je to víc náš antituristický styl a je to zhruba o půlku levnější. (BTW už nás vidím jak běžíme přes celej Krakov na ujíždějící autobus.)
Přímo v historickém centru je potřeba se jen kochat architekturou (nicméně hyzdící zářivě žluté slunečníky nebo bílé igelitové stany bych na hlavním náměstí zakázala), tady jsou pouze turistické gastropastičky. Za vynikajícím, ale vůbec ne drahým jídlem a pitím je potřeba zajít trošku dál a do vedlejších uliček, ale vzhledem k tomu, že z jedné strany centra na druhou je to tak 30minut pohodlné chůze – tak je to všecko vlastně za rohem.
Krakow stojí za to prošlápnout hezky celej. Hlavní náměstí, Kaziměř, procházka okolo řeky Visly. Pak tu máme zámecký komplex Wawel (ten jsme tentokrát nestihli), krásné kostely, starou synagogu. A do 2020 i Dámu.
Kartou se platit dá snad všude, vybírali jsme jen kvůli suvenýrům v synagoze. K platbám do zahraničí doporučuju kartu Revolut.
Jet do Krakova? JO.
- ceny jako doma
- je to za rohem
- jídlo je božský a hlavně (skoro) všude božský
- (To ostatní je taky super, ale na to nám ještě nezbyl tolik čas. Památky a tak. Přístě víc. Po snídani.)
Vidím, že to teda bylo hlavně o jídle, ale co naplat. Krakov je prostě pro jídelní gurmety jako dělaný a ještě k tomu člověka nezruinuje. Takže se vrátíme? No yes. Památky však budeme dávkovat pomalu a postupně, ale vždy náležitě posilněni.
Leave a Comment