Měsíc a půl do svatby (9/10)

No.

Toliko věcí se událo a ani nebyl čas pořádně poreferovat. Začněme třeba tím, že zásadní obrat nastal ve chvíli, kdy si můj nastávající před časem uvědomil, že do svatby zbývají tři měsíce a ono je všechno zatím tak jako „v jednání“. Chytil svatební horečku. Vrhal se do všeho tak hezky po hlavě, až jsem byla šťastná, že na to nejsem sama, ale taky se to neobešlo bez lehkých, nojaktoříct, střetů názorů 🙂

Poslední měsíc mám pocit že se nám střídá depka (že to nezlvádnem) s odhodláním (že to zvládnem) jako na houpačce. Každá další kritika je trochu jako nůž do zad, ale je fakt, že hodně věcí asi vnímáme přecitlivěle, protože jsme to sami mezi sebou probrali už stokrát tam a zase zpátky.

Ve zkratce máme místo, máme datum, máme přislíbeno oddání mimo oddací místnost. Lucy má švadlenku, slečnu na líčení a česaní. Máme úžasného šéfkuchaře. Máme insta foťák. Máme objednané věci na výzdobu z Aliexpressu tak, aby stihly dorazit z Číny. Máme zajištěné krásné víno. A další různé nezbytnosti-blbosti taky asi máme, jen pár drobných detailů typu jídlo ještě řešíme a v mezidobí se houpeme asi takto:

Spolužačka ze střední se taky letos vdává:

Huraaaaa, nejsem sama, nejsem divňouš.

Pak jsme se potkali (alespoň s částí) staré party u piva, Šárka nám předala oznámení a tak „lehce“ jsem vyzvídala, samozřejmě. Šárka se zasnoubila o půl roku později, než my, termín má dřív, než my a jediné, co jí zbývá, je sehnat, kdo upeče dort. (panikaaaaaaaaaa) VŠECHNO OSTATNÍ UŽ MÁ ZAŘÍZENÉ (panikaaaaaaaa). Uklidnila jsem se tím, že my dort máme.

Jedeme se znovu podívat na místo, pan správce s námi počítá. Zakreslujeme, plánujeme, sníme, krása. (huraaaa)

Midža nám sehnal půllitry na pivo. (huraaaaaa)

František nám udělá pozvánky. (huraaaaaa)

Sehnali jsme hlavní servírku. (huraaaaaa)

Lucy jede na týden pryč, všechno stojí. Tedy vlastně ne. Bude mít ty nejkrásnější boty na zeměkouli. Ano, ty snové. Krabice nebyla ovázaná stužkou, ale to vůbec nevadí. Mám nejúžasnějšího muže ve vesmíru. (huraaaaaa)

Odřekl první host. (panikaaaaaa) Jako píšou to všude: nepočítejte s tím, že na Vaši svatbu přijdou všichni, vždy je potřeba počítat s 5-10% neúčastí. Naivně a ve skrytu duše jsem si samozřejmě myslela, že na tu moji prostě všichni přijdou. Nepřijdou.

S Frantou jsme se úplně přesně nepochopili stran designu pozvánek, Franta je daleko, nemůžeme se sejít, tlačí nás čas. Franta nakonec pozvánky dělat nebude. (panikaaaaaa)

Tomi domlouvá grafičku Pavlínu v Brně. (huraaaaaa)

Po dalším týdnu bez pozvánek zjiš’tujeme, že Pavlína má jiné časové představy o dodání. Je za pět dvanáct a Pavlína pozvánky dělat nebude. (panikaaaa)

Lucy usedá za počítač. První návrh je fakt tragický. Je pět po dvanácté. (panikaaaaa)

Druhý návrh už ujde. Další den je doveden k dokonalosti a je ke konci dne hotov. (huraaaaaa)

V pondělí si náš tiskař Zdeněk klepe na čelo a vyhazuje nás dveřmi. Vracíme se oknem a on přislíbí tisk. (huraaaaaaa)

Dopisujeme průvodní dopis, ženeme Zdeňka do ještě většího pracovního nasazení, není úplně happy. (panikaaaa)

Domlouváme sraz na úřadě, se servírkou, se zlatníkem ve Veselí, všechno se jeví sluníčkově. (huraaaa)

V pátek je vytištěno ke kompletaci, ale obálky ještě nejsou. (panikaaaa)

Servírka odříká. Měsíc a půl před svatbou. (panikaaaa)

V neděli máme se Zdeňkou (Tomovou mamkou) v rodinné manufaktuře hotovo 50 kusů pozvánek. (únava)

Omlouvá se další host, že nepřijede. (panikaaaa)

Jdeme se podívat na stan patřící zdejšímu kulturáku. Pořád jsme se bránili morké variantě, za žádnou cenu jsme nechtěli průmyslový stan ze šusťáku. Byl krásný a dřevěno-plátěný, předběžně rezervujeme. (huraaaaa)

V pondělí jdeme na úřad vyřídit papíry. Paní na nás čeká, je nachystaná. Tomi ohrnoval nos nad jejím sdělením, že máme počítat „tak tu hodinku“. Trvalo to hodinku a půl. Mobil jsme měli jen jeden, takže shazování plechovek hrál Tomi. (únava)

Následuje pan zlatník. Sympaťák. Donesli jsme si vlastní rodinné zlato, z obou stran, od prstýnků po zuby prarodičů. Za měsíc prý bude hotovo. (huraaaa)

Pan ředitel kulturák nebyl v kanceláři, nám za chvíli jede vlak, odjíždíme bez potvrzení rezervace. (panikaaa)

Lucy si další den uvědomí, že chtěla na prstýnek vyrýt něco trochu  jinak. (panikaaaa) Volá zlatníkovi, ten bere na vědomí, změnil si poznámku. (huraaaa)

V úterý jsou obálky. Lucy je happy, ve vlaku ke švadleně na měření chystá obálky k odeslání. Lepící proužek na obálce NELEPÍ. (panikaaaa)

Páťa nejvíc otrávená a naštvaná, že musí jet na měření šatů místo koupáku s dědou a bratránkama.  Tobogán je prostě víc, než krásné, na míru ušité princeznovské šaty. (panikaaaa )

Švadlena měří. Skvělá zpráva. Lucy má o 4 cm v pase míň. (huraaaaaaaaaa) Ale pořád je to málo, protože Lucy žádný úbytek nevidí.

Je to nekonečné. Pořád nahoru a dolů. Spousta hostů třeba už nepřímo potvrdila účast, stejně jako družičky už své šaty taky mají vybrané. Tak tragické, jak to zní, je to jen poslední měsíc. Občas máme pocit, že nám to padá na hlavu, jindy se se spokojeným úsměvěm objímáme, jakou to budeme mít krásnou svatbu. Co mi ale dodává sílu, je věta, kterou pronesla jedna cateringová paní: „Vy budete mít svatbu tři dny?“ Už jsem se bála, že zas otočí oči v sloup, jako ostatně všichni, kteří prostě náš třídenní nápad nechápou, opatrně kývu, a ona: „TAK TO JE NEJLEPŠÍ VĚC, KTEROU JSTE MOHLI UDĚLAT!“ (díky díky díky) Rozpovídala se o tom, že její svatba byla taky na tři dny, a že je moc šťastná, že to tak s manželem vymysleli. Říkala mi: „První den, no to je všechno takový šup hop kde co kam, ani nevíte, že je noc a už to má končit? To ten druhý den, místo, aby lidi odjeli, ještě zůstanou, pokecáte, už je větší klid, pohoda, míň stresu a konečně budete mít možnost si svatbu taky sami užít.“

No nic, utíkám dolepit pozvánky tubičkovým lepidlem a valím na poštu. Bude to krásná svatba.