Nechci být za princeznu (2/10)

1. Sněhově bílé  („Slonovinová bílá?! Ne, to vypadá jak špinavý. Když už nechceš barevný tak ať je to aspoň bílá bílá. Jakože čistá bílá.“)

2. Bez krajky (Odedávná si Tomi asociuje krajku s babičkou. Nevím proč. Moje krásné krajkové podprsenky ho dodnes neprěsvědčily.)

3. „Kdybys chtěla holý záda, tak do véčka. Účko se mi nelíbí.“

Díky lásko.

Co se týká toho (mála) ostatního.. Nechci obruče a podobné podpůrné sradny. Chci být nevěsta, ne kojenec, kterému máma musí utírat zadek. A chci být štíhlá. Ano, to mi žádný šaty nezařiděj. Ještě, že teď otevřeli novej yoga house kousek od nás. A taky na družstevní maj dva nový sály. A táta mi slíbil půjčit ten bosu balance. Ještě, že mám doma tu karimáču. No hned začnu, jen jak mě přestanou bolet ty bedra.

Představa by tedy byla.

V třetí fázi jsem si odklikala všchny brněnské salony a vlastně vůbec nepřekvapená jsem zhodnotila, že nabídka se absolutně nepotkává s mou představou. Fascinující byly i ceny půjčovného, takový lama šaty třeba za pětku, ale takový ty hohó šlehačky na den až za 25k! Jako na jeden den jen půjčit s pohrůžkou (=stresem) další platby za flek cenťák na cenťák. Aha. Tak to budu mít rači svoje.

A tak mi to nedalo a vyhledala jsem si podle jedné pinterestové fotky přesně ty jedny šaty, které mě oslnily na první pohled při mém inspiračním náletu. Limor Rosen, úžasná izraelská návrhářka a její nadčasové, občas sice moc krajkové (Tomi to přežiješ), ale přesto krásné vílí a něžné šaty. Dva dny jsem slintala u webovek a objevila u sebe další fobii, a to ze psaní mailů cizím lidem s hromadou otázek. Terezka na to šla chytře „no napiš napiš, bez toho žádná, nehneš se z místa“. Napsala jsem, odpověď přišla hned, ale záhadně neobsahovala to, co jsem chtěla vědět nejvíc – cenu. Paní asistentová mi sice napsala, že pro šaty můžu dojet do Izraele nebo do Londýna (zpáteční letenka v lednu za litr, hned jsem to čekovala, žádnej problém), ale mě to pořád nedalo. Ono stačí udělat dva kliky na netu a přibližná cena je doma, ale trvalo mi další den se překonat, protože z toho vyšlo přesně to, čeho jsem se bála. Ta cena s velkým C. Ale moje srdce bilo jen pro tyto a žádné jiné. Na jednu stranu ve mně hlodala zhýralost výběru svatebních šatů v ceně all inclusive zájezdu na Bali pro dva na čtrnáct dní, ale na tu druhou jsem si říkala, svatba bude jen jedna, nešul to. Potřebovala jsem odborně poradit (rozuměj potvrdit, že mám pravdu):

Terezka

„Luci, úplně chápu, v jakým seš rozpoložení. Měla jsem to tak tisíckrát s věcma, který jsem desně chtěla a byly pro mě nejlepší na světe, ale pak jsem taky musela vystřízlivět. Nech si to ještě projít v hlavě.“

„Hmm.“

Martin

„Ses posrala ne?“

„Prooč?“

„Nechci Ti kazit plány, ale to je mega zbytečný. Můžeš mít jiný na míru ušitý a stokrát hezčí.“

„Hmmmm.“

„Neznám nabídku, ale… půjčovnu zamítlas?“

„V podstatě věci ne, ale mají samé šlehačky. Ale dík, potřebovala jsem i realistický názor, než jen pískací kamošky.“

„No tak když to posíláš jen holkám.“

„Jen jedný. No ale vlastně taky nepískala.“

„Tak vidíš, jedinej kdo píská seš ty. Je to zbytečný.“

„Tak jo, tak já du, v šatechs mě nepodpořil, mažu si tě z přátel.“

„Heeej, ušetřil sem ti na svatební cestu!“

Díky díky díky díky díky. Myslím, že pro konzultace svatebních šatů je třeba vybrat nepískací a kompetentní kámošky a kámoše s představou o reálné hodnotě peněz. Trvalo mi to už jen jeden den, než jsem zhodnotila stav svého (přiznávám bez mučení, že i Tomiho) účtu a potvrdila si, že jsme se přes noc těma milionářema nestali a šatům jsem zamávala na rozloučenou. Pošlu Vám raději ten pohled z Bali.

Tím však moje tryzna neskončila. Po tom, co svatební salony ve spojení s mou přestavou a Tomiho požadavky selhaly, vrhla jsem se na hledání švadlenky (nebo krejčové? někde jsem četla, že švadlena je prý hanlivé a podřadné, nevím). Na tom stejném úžasném nejmenovaném portálu o svatbách od Á do Zet plných pískacích slečen a svatebních monster jsem prošla nespočet diskuzí, doporučení a fotek. Odfiltrovala jsem šlehačky a zbylo mi pár kandidátek. Zjistila jsem, že ač slečny vychvalovaly tu danou švadlenku nebo salon do nebes, šaty byly jaksi… Hm, no, neforemné a zvláštní, i když původní idea zřejmě byla něco ve stylu jednoduchost / bez obručí / víla. Nemohla jsem si pomoct. Jasně, slečny nebyly všechny modelky metr osmdesát dvacet kilo, ale i tak jsem nevybrala.

Na moje postěžování si v mém oblíbeném obchodě s prádlem (od té doby, co otevřeli, nakupuju už jen tady a boty, na nic jiného nezbývaj peníze), hned reagovala Viv a doporučila mi jednu švadlenku, co jí šila korzet. K mému překvapení to byla jedna z dam, které jsem ve svém zběsilém vyškrtávání portálového seznamu zamítla hned v úvodu, neb jsem si mylně myslela, že šije jen korzety a takové ty pin-up svatetbky rozmanitých barev, jen né bílé. Prohledala jsem stránky, zepár NÁDHERNÝCH a perfektně sedících bílých šatů, pískám. Mrknu na fejsbuk, první co mě trefí do očí – skvělé hodnocení a nechvalně povědomé „rezervace na svatební šaty na příští rok se polehoučku zaplňují, jestli přemýšlítě, ozvěte se co nejdříve“. BOŽE VŽDYŤ JE ŘÍJEN! Umírám, smolím mejl, odesílám, koušu nehty. (Ne nekoušu, to bylo pro dokreslení situace.) Za pět dvanáct! Slečna mi odepsala, že šaty na září už jedny objednané má, ale pokud by to věděla takto dopředu, zvládne si to naplánovat. Ááááá. Skvělý, potrvzuju, domlouváme se jak dál.

Úkol zní jasně. Sbírat obrázky a zpevnit tělo.

P.S. Abych nebyla nefér, nakonec jsem pak i našla dvě vkusné půjčovny šatů, kde nebyly šlehačky. Obě však reprezentovaly postoj čím míň šlehačky, tím víc krajky a s cenou za půjčení podobnou, jak za ušití vlastních bez kompromisů.

P.P.S. Jak budou šaty vypadat má být samozřejmě překvápko, takže ani inspirační fotky nebudou. Ale bizár dát můžem, ne?