Rok dopředu je prej moc pozdě (1/10)

No řeknu Vám, po (prý ne)promyšlené a romantické žádosti o ruku, gejzírech radosti, štěstí, úsměvů, objetí, překvapení, slz, (oslavy v mekáči a myšlenkovém loučení mého nastávajícího s tou krásnou novou kytarou, kterou už si tak dlouho chtěl koupit a peníze nakonec utratil za prsten) přišel pozvolný přesun z oblaku nadšení a nekonečného štěstí na oblak plánování:

NE! LŽOU!

Aneb manželství si teda nepředstavuju dlouhodobě horší než nekonečnou tryznu, stres, slzy, naštvání a depresi.

Obelhaná zkušenějšími ženami v mém okolí jsem se do toho slavného plánování vesele vrhla. Zapoměla jsem si však sundat růžové brýle a ten oblak, na kterém jsem plula, byl k mému překvapení bouřkový megamrak.

Začalo to docela nevinně. Protože jsem byla „pověrčivá“ (ani nevím, jestli nějaká taková pověra vůbec existuje, beztak ne), tak jsem se plánování a snění dopředu o svatbě vyhýbala – no co kdybych se nikdy pak nevdala, že jo, nebudu to přivolávat a nechám se překvapit.  Koupila jsem si takový milučký kytičkový sešitek, pěkně jsem si nadepsala SVATBA a jde se na to. Nejdřív takový ty momentální nápady –  jako „víla“, „zmrzlina“, „rozpuštěný vlasy“, jinými slovy nepodstatné zabíhání do detailů a odbíhání od jednoho k druhému – brainstorming level 1000 a totální změť hesel na první stránce. OK, jdeme dál, o seznamu hostů netřeba dlouhých řečí, ten si zaslouží svůj vlastní článek.

Po třech dnech jsem došla k závěru, že je nejdřív potřeba vyřešit místo a datum a od toho se odvíjí všechny ostatní rezervace vlastně na cokoli. Podle (zejména mým rodičům a vlastně všem okolo) závrať nahánějícího čísla svatebčanů, krásných plus minus 150 lidí, jsem začala sondovat. Datum bylo jasný, já chtěla léto, Tomi moc ne, že bude vedro. Požádána jsem byla 1.9. tak jsme si řekli, no tak do roka. Pečlivá detektivní práce nejtemnějších zákoutí internetu a všech možných ukrytých chatových / táborových / rekreačních středisek jižní Moravy vyfiltrovala pár vhodných adeptů. Hotely a podobná zařízení jsme předem vyloučili, milionáři nejsme a sportka nevyšla. Za plnej tiket za 220 kaček jsme vyhráli jen 134, nuda. Bylo načase telefonovat. Kdo mě zná, ví, že jestli opravdu něco nemám ráda (kromě hub a kapra), tak je to právě telefonování. Můj milý mě v tom s úsměvem zanechal, neb věděl, že jestli telefonování vzdám kdykoli, tak kvůli svatbě rozhodně ne.

první středisko – dodnes jsem se nedovolala (to bylo jednoduchý v rámci toho telefonování, haha)

druhý středisko – máme kapacitu jen 100 a stany se nám nelíbí

třetí středisko – jasně, přijeďte se podívat. Pískám radostí víc než moje kamošky při oznámení zasnoubení. Jeli jsme. Nelíbílo. Žádnej palouk, vybydleno, málo místa. A navíc pak i agresivní naštvaný nutící majitel. Takže nic.

čtvrtý středisko – (už si říkam, jasně, poprvý jsmě si udělali představu a teď to už vyjde) Po telefonu příjemnej pán, hned pochopil, že nejsem outů a nic mu nejdu nabízet. Popovídáme si, zní to ideálně. Natlačím svého milého do dalšího víkendového výletu na čumendu. Jedem, cesta je prach a štěrk a udusaná hlíínááá… a vojenskej most, no, nazvali jsme to „malebná krajina s akční příjezdovou cestou“. Ale bylo to tam hezký, nicméně pan provozní nakonec naživo vysypal spousty obočízdvihajících podmínek, které jsme nebyli ochotni akceptovat. Jedeme domů.

Panika.

„Neboj, něco najdeme, to přijde.“

Nepřišlo.

O týden později.

„Luci, nehroť to tak, já myslel, že to bude radost a pohoda a ty se jen stresuješ.“

Stále nic nepřišlo.

No nic, jdu psát seminárku o těch podlahách. Jen se tak jako rychle mrknu na net jestli nááhodou něco někde ještě nenajdu.

O půl dne později – nic.

Už to ani nepočítám, tolik telefonování, všude plno, obsazeno nebo málo místa, nehezky, daleko, moc na Vysočině, moc drahý, špatný místo, … Jedno velké nenapádné NIC.

Jakože cože?! A to jsem to neslyšela jednou. Proč jsou všichni takoví plánovací maniaci. Chtěla jsem to naplánovat na pohodu, v klídku, s předstihem a pozvlona. Na jednom nejmenovaném fóru (ano, tak hluboko, hluboko jsem klesla), titulek „Svatba 2017“ a příspěvky typu „už mám vše objednáno“ nebo „ještě prstýnky a mám to“, „holky a už máte hotový ozdoby“… Zachvacovala mě panika víc a víc. Já jsem vlastně byla úplně v pohodě, to ostatní! To ostatní ze mě udělali svatební plánovací monstrum!

A do toho volá mamka: „Ahoj, jak se máš?“

Nezmohla jsem se na nic, jen jsem se poprvé a doufám naposledy kvůli svatbě rozbrečela jak malá holka a pěkně jsem si postěžovala mamince, že je všecko špatný, protože nemůžu najít místo pro svou svatbu. Maminka jakožto velmi praktický člověk vůbec nesdílela můj zármutek a řekla něco ve smyslu, že jsou i horší věci. Rozčarovaná z jejího nepochopení jsem rychle ukončila hovor a slíbila zavolat zítra.

Ráno otevřu kompl, klasika, seznam, pracovní maily, fejsbuk, a ejhle mail od máti. Ta pro změnu nemá moc ráda mejlování, bylo to stručné. Jmenovalo se to „netříděno“ a obsahem bylo asi 10 odkazů na různý střediska. Rychle jsem to prolítla, u čtvrtého mně známého trochu panika, klasika. Pak naráz dvě nový – „neupínej se na to neupínej se na to neupínej se na to“ – volám, pán skáče z garáže pro diář, dojet můžem, má volno i na NÁŠ TERMÍN. Domlouvám návštěvu, oznamuju snoubencovi, ten mi věnuje soucitný pohled, ale ví, že musí souhlasit.

V den D (rozuměj den D číslo tři na téma vybíraní místa svatby) jedem. Hlavou mi běží akorát prosím prosím prosím, naven se tvářím hrozně nad věcí, „neupínám se na to“. Dorazíme, prohlídneme, krásný borový háj, ideální počet noclehů, nádobí, kuchyň, lont, kousek od Veselí, (zkama pochází můj milej, dobře, nechci obřad na Žuráni, vezmem se v zámeckym parku), pán říká, no tady nikdy neprší, já mám jasno asi tak od prvních pěti minut. Tomi musí jako vždy hrát tajemný hrad z Karpat jakože „si to ještě rozmyslíme a ozvem se“, bože. V autě nahodím psí oči, on se směje, ale taky uzná, že to místo bylo prostě super a že ho berem. Áááááááá. V pondělí potvzovací mail, rezervace přijata. Druhé áááááá.

Hledání střediska, posuzování jeho vhodnosti a odhodlávání se k telefonování se prosím nedělo v rámci jednoho dne. Trvalo to přesně 46 dní, v rámci kterých mi začla škola, střídaly se mi doma dvě až čtyři děti, proběhly asi 3 rodinné oslavy s nespočtem detailních dotazů, připomínek, „nesmítitamchyběttohle“ nápadů, „jásimyslímžetotobudelepší“ rad, taky jsem se snažila plnit předsevzetí, že už teď teda ten pátý rok opravdu budu na pracích do školy pracovat průběžně, abych na konci semestru neumřela, protože teď bych kvůli svatbě umírala dvakrát. Krása, vyšlo to. Na třetí návštěvu. Nezvdávejte to. Kdyžtak trochu mamince pobrečte do telefonu a ona něco vymyslí. Ale hlavně – mám to místo a datum!

Ještě jsi nepožádal o ruku?

Je tvoje teoreticky nastávající organizační blázen a perfekcionistka?

(To byla řečnická otázka, každá budoucí nevěsta je perfekcionistka, dřív nebo později se to projeví.)

Zjisti NENÁPADNĚ v který měsíc by se chtěla vdávat (Ne, nemyslím tím: „Lásko kdy by ses chtěla vdávat?“ protože pak by přišlo pískání a očekávání v očích typu „tak kde schováváš ten prsten“.) a požádej minimálně ROK dopředu. Nejlépe plus nějaký ten měsíc. Ber to pragmaticky. Požádáš správně = míň stresu a usměvavá nastávající.

Nebylas ještě požádána o ruku?

Nevadí.

Připrav se a plánuj už teď.

Buď chytrá, buď jako Monika: