Asi podobně, jako jsme maniaci na knihy, jsme maniaci na deskovky. Máme jich doma plnou skříň, až si říkám, že bude potřebovat drobný průvan – některé jsou super, některé slabší. A proto se ráda podělím o způsob, jakým hry vybírám, aby pravděpodobnost úspěchu byla vysoká a přidám pár osvědčených tipů na konkrétní hry pro všechny věkové kategorie – třeba oceníte ještě last minute (dobře, pro někoho first minute) pod stromeček.
jak hledám nový přírustek do naší herní rodiny
Máme her opravdu hodně a tak se k výběru nových dostávám už pravidelně až v tento předvánoční čas. Jsem častěji v hráčkářstvích (naše děti vybírají nejlíp očima :-) ) a v knihkupectvích. Nejdřív omrknu vizuálně, jaké jsou nové hry a která mě zaujme, přizvu i děcátka, ono kolikrát mě nějaká na pohled stupidita nezaujme, je jo, no a někdy se z toho vyklube nakonec fakt dobrá hra a děti na to pak líp letěj při rozbalování, protože už si to „pamatujou“ 🙂 . A hlavně – hůř je budu motivovat hrát vědomostní hry, naopak třeba zombíci na obalu pomůžou prokousat se poprvé pravidly, to je realita 😀 . Všechno si nafotím / zapamatuju a jdu na internet.
Na netu mám dva hlavní pomocníky – hrajeme.cz a hraroku.cz. Hra roku je easy stránka, kde jsou vždycky jen tři finalisti za dospělé a dětské hry daného roku – jsou to ale hry, se kterými nikdy nešlápnete vedle, to je moje zkušenost. Ty automaticky zařazuju ke svým nafoceným hrám z obchodu a jdu hledat víc info (co je to za typ hry, jak dlouho trvá, pro kolik je hráčů, zkušenosti, srozumitelnost pravidel, …) právě na hrajeme. To je mega portál, se spoustou recenzí, žebříčků, info o připravovaných hrách, sekce „doporučujeme“, je tu prostě všechno. Jako jsme herní maniaci, ale tady jsou ti lidi mega maniaci 😀 Kolikrát tu ještě na nějakou další novou zajímavou hru narazím. Člověk by se tomu divil, ale stále a ve velkém vychází nové a nové hry, takže po tom roce mám vždycky dilema, abych ten výběr omezila na max. dvě hry (jedna dětská, jedna dospělácká) , aby to mělo smysl.
Za zmínku stojí i německé ocenění Spiel des Jahres, které můžete vídat na krabicích – další záruka dobrého výběru. Jinak tato dvě ocenění jsou dle mého názoru fakt relevatními ukazateli kvality, ale! je nutné brát v potaz ještě typ hry – jestli je to váš (nebo obdarováveného) šálek kávy 🙂 Na druhou stranu máme samozřejmě spoustu her, které jsem po pečlivém nastudování rozhodla zakoupit i bez „medailí“ a jsou skvělé. Řekla bych, že to ocenění je fajn pro někoho kdo nemá čas / nechce ztrácet čas hledáním a studováním a přesto chce mít jakousi „záruku“, že koupě měla smysl.
Samozřejmě jsou i specializované herní obchody, kam není problém zajít a nechat si poradit. Vlastní zkušenost nemám, ale kamarádi referovali, že v Brně je fajn obchod Planeta her v Krpoli. Já finálně nakupuju na internetu, ceny her jsou v obchodech dražší o celé stovky korun.
Jako poslední mě napadá ještě webovka zatrolene-hry.cz. Najdete tu taky hodně recenzí, ale hlavně je tu bazar deskovek – těch, které už třeba nejsou k mání, ale taky čerstvě rozbalených nebo jednou hraných her za zlomek ceny. Kvalita webu samotného je ale nižší svou uživatelskou (ne)přívětivostí.
No závěrem této části bych ještě dodala, že samozřejmě nakupuju adekvátně našim herním schopnostem a zájmům – 4 hodinovou strategy vojenskou hru u nás nenajdete i kdyby měla deset hvězd a pět medailí – prostě to není náš šálek kávy. A taky se snažím vybírat hry tak, aby nám přinesly něco „nového“ a neměly jsme doma už nějakou podobnou.
naše ozkoušené tipy na konkrétní deskovky
Původně jsem tuto část chtěla rozdělit na sekce dětské / s přáteli / pro dva, ale uvědomila jsem si, že se to dost prolíná a hrajeme většinu her ve všech variantách 🙂 a ty dětské teď, přirozeně, jedou víc.
Naše děti už jsou větší (8 a 10 let) a některé deskovky 12+ už s námi hrají a úplně v pohodě. Tady asi musíte odhadnout, jak na tom jste a nebo to prostě zkusit a případně nechat dítko do hry dorůst. Náš mladší Viktor je bedna a složitější hry odkouká od nás a starší ségry a tím, že i my dospělí rádi hrajem, tak máme v začátcích větší trpělivost. Rádi hrajeme s Tomem i my dva sólo nebo s jinýma dospělákama, protože, jak ví každý, kdo má děti, i když jim to nenecháte zadarmo a hrajete pořádně, přecejen to nikdy není úplně 100% na plný pecky a „přes mrtvoly“ :D. Hodně her je možné hrát i ve dvou, ale jen málo jich je kvalitních tak, aby to v těch dvou mělo smysl a bavilo. A her speciálně pro dva je jako šafránu.
V popisu se nebudu zabývat detailními pravidly, ale spíš pointou hry, našimi dojmy a zkušenostmi 🙂
Ticket to ride Junior – zjednodušená dětská verze slavné hry prodané po milionech kusů (6+). Princip spočívá v propojování evropských měst železnicí (vláčky). Dostali jsme od Ježíška dva roky zpátky, kdy mladší syn ještě nebyl dost ready na dospěláckou verzi (dnes už je a přemýšlím o dokoupení). Velmi jednoduchá pravidla, ale pokaždé jiný herní zážitek, není zde jeden způsob jak vyhrát a proto baví. Počet vláčků je omezený a nutí děti přemýšlet, jak využít i již postavené tratě a že nejkratší cesta nemusí být nejlepší variantou, když na ni prostě zrovna nemám karty. První dvě tři hry je potřeba s dětmi kooperovat, aby pochopily nový princip přemýšlení. Bonusem jsou evropská města a nenásilné prohloubení znalostí zeměpisu a možnost o městech dětem při hře povídat. Doporučuju pro všechny (s dětmi 🙂 ). Dospěláckou verzi jsem hrála kdysi se sestřenicí a byla jsem nadšená, takže s klidným srdcem doporučuju i tu.
Dům snů – krásně zpracovaná, také jednoduchá a relativně rychlá dětská hra pro 2-4 hráče. Není to kdovíjaký herní superzázrak, nemá žádné ocenění, ale přesto všechno ji vytahujeme docela často. Spočívá v tom, že každý má svůj prázdný dům, do kterého v každém kolem umisťuje jeden pokoj z nábídky. Umisťování má svá pravidla, nabídka je vždy omezená a pořadí hráčů se střídá. Hráč se snaží dosáhnout co nejvyššího počtu bodů, ale počítá se až na konci a žádná zásadní rivalita tu nepanuje. Kartiček je dost, hra je pokaždé jiná, obrázky jsou krásné. Za nás musím říct, že holky baví víc, než kluky, ale ti si ji s námi taky občas zahrají. Děti si svůj dům vysní a kolikrát ho chtějí mít podle představ spíš, než na počet bodů, ale i když já jako dospělá jedu na body :-), rozhodně nelze říct, že to automaticky znamená, že vyhraju, takže nenudí ani mě. Taková hra na architekty 🙂 Doporučuju pro všechny, pro holky spíš, 7+.
Dixit – pohádková hra, která boduje hlavně svým zpracováním. Ten, kdo je na řadě, podá verbální nápovědu (slovo nebo zvuk 🙂 ) ke své vybrané kartě a ostatní se snaží najít nápovědě co nejpodobnější kartu zase mezi svými kartami. Karty všech se pak zamíchají a následně všichni kromě vypravěče hádají, která z karet je ta jeho původní. Cílem je, aby kartu ideálně neuhodli všichni, ale aspoň někdo ano (= nápověda nesmí být průhledná ani moc neurčitá – těžká snaha o balanc). Existuje základní hra a několik edic doplňkových karet, protože ty základní se za pár her „okoukají“. Máme doma 3 doplňkové krabice a stejně musím říct, že ty základní a první doplňkové jsou nejlepší. Hra trénuje představivost i slovní zásobu, s dětmi super, bez dětí jsme opět sami nehráli, ale jako proč ne. Ideální pro 4, hratelné v pohodě i ve 3. Pravidla jsou velmi jednoduchá, ale hra není moc o „hraní“, ale spíš o povídání a přemýšlení, a proto doporučuju pro ty, kteří jsou na hru tímto způsobem naladění :-).
Mysterium – hra, kterou děti pro její „strašidelnost“ chtějí hrát, protože je zrovna to období, kdy záhadné a záhrobní věci přitahují. Velmi podobná Dixitu – hráči se snaží tipovat, co jim napovídá duch pomocí obrázkových kartiček. Pointa hry je v tom, že byl zavražděn člověk (ve hře duch = vypravěč) a ten se snaží ostatním pomocí nápověd poradit, kdo, jak a kde ho zabil. V případě, že na to hráči přijdou včas, zbloudilou duší vysvobodí. Hra je pokaždé jiná, je zde opravdu mnoho karet a tím pádem nekonečno variant. Ideální u kulatého stolu při tlumeném světle (svíčky jsme zkoušeli, ale při nich není vidět 😀 . Dokonce prý jde stáhnout creepy hudba přímo ke hře, ale bylo to moc složité a nutnost registrací a podobě, že jsme nakonec zvolili snazší cestu skrze Spotify.) Je vcelku rozměrná a složitá na prvotní nachystání, má mnoho propriet, ale když člověk postupuje podle návodu (musím vždy znovu před každou hrou, není to na zapamatování), jde to. Krásná, temná a strašidelná grafika. Je nutné hrát alespoň ve 3 hráčích, vypravěč to má to v podstatě nejtěžší – dětem se snažíme dávat nápovědy tak, aby to prostě měly šanci uhodnout – a tím jsme si některé části pravidel zjednodušili. Neumím si představit, že bychom to reálně dohráli a „ducha zachránili“ ani s dospělými, pokud bychom se striktně drželi pravidel o nápovědách a čase. Sečteno podtrženo, grafika a námět přebíjí složitost, nedoporučuju pro hráče začátečníky nebo neodhodlané jedince. Děti hru milují, my si ji ale sami nezahrajeme.
Luxor – zpracováním se tváří spíše jako dětská hra, nicméně ji s Tomem moc rádi a často hrajeme i ve dvou (není to sice tak akční, jako ve více lidech, ale z výběru her možných hrát ve dvou stále boduje). Každý hráč má tým 5 archeologů, kteří v pyramidě sbírají poklady cestou k sarkofágu. Body se sbírají více způsoby, což považuji za hlavní přednost této hry (umístění figurek, počet sesbíraných pokladů, …), a tak do samého konce nemáte reálnou představu o tom, kdo vyhrál, a to, že někdo dojel do cíle první, vůbec nic neznamená – jen nějaké drobné body navíc. Což je prostě super, hlavně pro děti, protože u nás se občas objevilo takové to v půlce hry „já už nehraju, protože stejně prohrávám“, a to tady fakt nehrozí. Při prvním otevření krabice jsem se zhrozila, kolik je tam propriet, ale jak to člověk jednou sestaví, pamatuje si to na další hry úplně v pohodě. Pravidla se na první pohled zdají taky složitá, ale opak je pravdou. Mladší Viktor (8) ji s námi poslední dobou moc hrát nechce, upřímně to přičítám tomu, že je stále naladěn na „být v cíli první“, ale záhy zjistil, že to tady k výhře nestačí. Je potřeba při hře přemýšlet více směry a dopředu, což se mu zatím moc nechce. Starší Páťa (10) ji má moc ráda. Tuto hru doporučuju všema deseti pro rodiny s dětmi 9+ a pro dospělé taky, pokud je Vám sympatická grafika a námět. Nenechte se odratit na první pohled náročnější přípravou hry, velmi rychle si ji osvojíte a zamilujete pro její komplexnost.
Osadníci z Katanu – taková oldskůlovka, která je ale tak dokonalá, že se stále prodává a my ji stále občas rádi vytáhneme. Největší nevýhoda akorát je, že je pouze pro 3 nebo 4 hráče, a tak si ji v páru nezahrajeme a na vysvětlení přátelům večer u piva je zase dost složitá a nehráče to odradí. Několikrát se nám však zadařilo a naštěstí už děti dorůstají do věku, kdy ji s námi asi dvakrát hráli, jen její délka (cca 2,5h) je pro ně občas neúnosná. Začínáte s dvěma vesnicemi a podle toho, jak Vám padají kostky, dostáváte suroviny a stavíte další cesty, vesnice a města. Hra končí, jakmile první hráč dosáhne určitého počtu bodů. Je to hodně o stategii a obchodování, nicméně je to fakt hezky promyšlené. Každá hra je jiná, záleží na uspořádání herního plánu a rozložení číslic. A samozřejmě taky dost na náhodě, jak zrovna ten den padají kostky 🙂 Doporučuju, je to takový první stupínek do světa „složitějších a delších“ her pro ty, které jednoduché hry baví a chtějí tomu věnovat i trochu víc času než půlhoďky.
Ligretto – nejbláznivější a nejsrandovnější rychlovka. Čím víc hráčů (2-4), tím víc chaosu. Jedno kolo trvá asi 3 – 5 minut, body stačí zapisovat na papírek a říct si třeba „hrajem do stovky“ nebo hrát jen tak dlouho, jak Vás bude bavit. Každý hráč má své karty – v ruce a před sebou na stole, a snaží se je udat doprostřed na hromádky, kde se skládají karty od 1 do 10 ve stejné barvě. Všichni hrají dohromady a v tom je ten vtip – je to mega chaos, sranda, rychlost, nervy, panika. Je to takové kdo z koho 🙂 Super pro partu přátel, jednoduché na vysvětlení, skladná krabička. Hrajeme i s dětmi, ale tady je nutné se zezačátku přizpůsobit tempem, hrajeme i ve dvou. Není to na přemýšlení, ale na postřeh, můj muž rád říká „ideální hra pro ženy“ 😀 . A existují čtyři barvy herních krabiček – můžete nakombinovat a pak hrát i ve více než je ve 4, ale třeba i v 8! 😀
Krycí jména – tato hra je naprosto skvělá pro hru ve 4 lidech – dva proti dvěma, super na ice-breaking, jednoduchá na vysvětlení, dlouhá tak akorát, že nenudí. Rádi kombinujeme při hře v párech holky proti klukům, pár proti páru. Vždy jeden z páru napovídá jedním slovem „nadřazeným“ co nejvíce „svých“ slov svému protějšku, musí však dávat pozor, aby ani náhodou neoznačil vraha (=hra končí prohrou). Který pár dřív uhodne všechna svá slova, vyhrává. (Role napovídajícího a hádajícího doporučuju pak prohodit, hned pochopíte náročnost role napovídajícího 😀) Je to fakt sranda, při napovídání je potřeba se naladit na přemýšlení svého protějšku, občas padají výčitky, oči se vyvrací až dozadu do hlavy, ale zatím to vždycky byla fakt sranda. Karet je hodně, kombinací nekonečno, ani jedna hra není stejná. Kolikrát se zdá být nemožné některá dvě slova spojit něčím společným, ale o to větší zábava to pak je. Komunikační, přemýšlivá hra, žádné extra strategie. Doporučuju!
Duel 7 divů světa – zatím nejlepší hra pro pár, na kterou jsme narazili. Ve třech kolech postupně sbíráte suroviny, stavíte divy, kupujete body, tak abyste prosperovali a měli v konečném součtu co nejvíce. Ale všechno nejde naráz, jde o to, jaké se Vám podaří získat karty, musíte pružně reagovat na soupeře, protože vyhrát se dá i dalšími dvěma způsoby klidně uprostřed hry. Velmi komplexní, strategická hra, ale nijak složitá, ani extra dlouhá nebo rozměrná (půl hoďky na půlce stolu :-)). Hráli jsme opravdu nespočetněkrát a nenudí, je pokaždé jiná. Na fotce můžete vidět i rozšíření Panteon, ale upřímně hrajeme mnohem častěji bez něj. Není špatné, ale není to nic, z čeho bychom se posadili na zadek. Tuto hru doporučuju jako základní kámen Vaší herní sbírky.
pár slov ke dvěma dalším oblíbeným hrám
Vlajky – svého času nejoblíbenější dospělácká hra pro dva (než jsme objevili Duel 🙂 ), ale není to žádný zázrak. Vtip je prostě jen v tom, že jsme s oba mužem jako děcka milovali vlajky a překreslovali je na papír a tato hra nás bavila a přitom jsme trénovali zeměpisnou poznávačku. Člověk hádá vlajky a hlavní města a kdo má na konci víc uhodnutých karet vyhrál – nic víc, nic míň. Ale máme ji rádi.
Labyrint – je to hra, kterou vídám v obchodě stále a často ve všech možných postavičkových obmněnách (Star Wars, Auta, Disney,…). My máme základní verzi, děti ji také často vytahují – ale! Je to z mého pozorovatelského úhlu vcelku velké ale: grafika je pěkná, pravidla jednoduchá, ale základní hra je prostě pro děti dost náročná (i když píšou 7+). V herním poli vždy jeden dílek přebývá a hráč jej má nasunout zpět do pole tak, že opět jinou kartičku „vytlačí ven“. Cesty v labyrintu se nějak posunou a cílem je vytvořit snazší cestu k našemu „pokladu“. Naše 10letá už jakž takž zvládá myslet dopředu a prostorově si představit, co se kam posune, ale opravdu až teď a to hru máme doma klidně 5 let. Do té doby je nutné (s mladším dodnes) kooperovat, pokud nemáte za cíl bezmyšlenkovitě posunovat bludištěm a nechat děti hrát na náhodu, což za chvíli stejně omrzí. Kdyby to nemělo takovou dětskou grafiku, klidně bych to doporučila spíš teenagerům nebo dosplělým, právě na zdokonalení prostorové představivosti.
máme doma a ještě jsme nehráli
Tyto dvě hry jsme dostali darem, máme je doma a jsou na ně perfektní hodnocení. Trochu si to sem dávám pro připomenutí, abychom se trochu dokopali a já Vám na ně třeba za nějaký čas napsala pro změnu recenzi 🙂
letos jsme napsali Ježíškovi
Letos jsem po náročném výběrovém řízení napsala Ježíškovi o tyto hry, tak se těším, jestli nám nějakou z nich přinese a taky bych Vám pak napsala, jak u nás obstály.
No jestli někdo dočetl až sem do konce, tak taky musí být herní maniak 😀 Kdybyste se chtěli na jakoukoli hru zeptat blíž nebo Vás zajímá, proč některé z úvodního obrázku nejsou ve výběru těch nej, určitě mi neváhejte napsat 🙂
Leave a Comment